Zabijačka. Tradice, na kterou už většina lidí jen vzpomíná

Zdeněk Cieslar z Petrovic u Karviné se řezničině věnuje už léta. Dodnes si ho lidé najímají, aby u nich doma uspořádal zabijačku. Na pochoutkách z vepřového si totiž Karviňané pochutnají rádi, jenže sami se v řemeslu nevyznají. „Zabijačky jsou spojené hlavně s Vánocemi a Velikonocemi, tedy s obdobím, kdy je venku chladno. V minulosti se na vesnicích dělaly třeba každý týden. A protože ještě nebyly v domácnostech ledničky, jedna rodina se vždy rozdělila s ostatními ve vesnici, aby se maso a výrobky z něj nezkazily. Další týden pořádal hody někdo jiný,“ popisuje Cieslar.
Dnes už se podle něj lidem chov prasat nevyplatí. „Málokdo ještě má u domu i hospodářskou budovu, jak to bývalo kdysi, lidé už také nepěstují třeba brambory, aby měli čím krmit. Kdyby je kupovali, opravdu by se nedoplatili, a tak si radši čuníka koupí ve velkochovu a zavolají si řezníka, aby jim ho doma zabil a připravil z něj pochoutky,“ říká Cieslar. Je řezník a zabíjení prasat bere prostě jako práci. Sice je připraví o život, ale předtím provede svůj malý rituál. „Nikdy nezapomenu prasátko poškrábat hezky za uchem a popřát, ať ho to nebolí,“ povídá řezník.
Někdy jsou ale páni domácí řezníkovi spíš na obtíž. „Jednou mi kdosi vylil sádlo, protože si prý myslel, že je to špinavá voda,“ usmívá se Zdeněk Cieslar. Veronika Górecká zažila zabijačku jen jako dítě. I tak jí ale zůstalo v paměti, jak ji tehdy dospělí oklamali. „Byla jsem doma až do té chvíle, kdy bylo prase už naporcované a rodiče mi řekli, že pan řezník si všechno to maso už přivezl s sebou,“ vzpomíná Górecká. Někteří ani nevěděli, že řezník prase na dvorku zabil, jiní ho před smrtí symbolicky pojmenovali. „Zabíjačky si pamatuji moc dobře. Mohla jsem být zrovna v pubertě. Vždycky jsem prasátku dala jméno, třeba Pašík nebo Vašík, a šla za roh počkat, až bude po smrti. Chvíli jsem ho oplakávala, ale pak už si s radostí pochutnala na výborné tlačence nebo prdelačce. Škoda, že dnes bydlím v paneláku a na ty časy jen vzpomínám,“ stýská si Jana Dokoupilová. Sama také řezníkovi při práci pomáhala. „Každý rok si ze mě dělal legraci a já pokaždé naletěla. Míchala jsem krev, aby se nesrazila, a on, pod záminkou, že mi jde ukázat, jak správně na to, mi tu krev vhodil přímo do obličeje. Fuj,“ vzpomíná Dokoupilová. Řezník byl pro někoho i člověkem, ze kterého šel strach. „Šlajz. Tak se jmenoval. Byl obrovský a každý rok mě honil se sekerou po dvorku. Obraz jako z noční můry. Celá rodina se tehdy bavila tím, jak běžím, zakopávám a u toho hystericky řvu. Dnes už se na to sice dívám s nadhledem i s úsměvem, ale svým blízkým tu škodolibost asi nikdy nezapomenu,“ říká Veronika Javůrková.