Kancelář předsedy trestního senátu Slavomíra Cirhana zdobí snímky z Nepálu a Tibetu. Ještě před třiceti lety ale fotil jen krajinu kolem Krumlova a Týna nad Vltavou, kde žije. Pak přišla vážná nemoc a lékař mu doporučil chůzi. Cirhan si vzal jeho radu k srdci. Dnes zdolává jako turista velehory.
Vždycky jste chtěl fotit Nepál a Tibet?
Focení je můj koníček od roku 1964, kdy jsem dostal první aparát. Kromě přírody mě zajímají lidé v jiných zemích, ale navštívit Tibet byl můj životní sen. Splnil se mi letos v květnu. Předloni jsem byl v Nepálu a ještě předtím v Číně.
Jak jste zvládal fyzickou námahu?
Ve výpravách jsem většinou nejstarší, ale nemám potíže s aklimatizací. Po nemoci a radě lékaře jsem začal trénovat delší chůzi kolem Krumlova. Když jsme se s manželkou přestěhovali k Týnu nad Vltavou, oblíbil jsem si trasu až k vrbenským rybníkům. Jezdili jsme třeba do Tater nebo do Tyrol, všude vyhledávám pochody. Například v Nepálu nás vyšlo na nejvyšší horu pochodu jen šest z osmi, přitom druhému nejstaršímu bylo o dvacet let méně než mně.
Právě v Tibetu, na pochodu kolem hory Kailas, jste si sáhl na dno.
Kailas je posvátná hora, kolem jejího úpatí vede cesta poutníků. Okruh měří šestapadesát kilometrů. Protože se často zdržuji focením, stalo se mi, že zbytek výpravy zašel do jednoho z klášterů a já v domnění, že je přede mnou, pokračoval v cestě. Dostal jsem se postupně až na nejvyšší bod okruhu, který leží ve výšce nad pět tisíc metrů. Tam mě zastihl večer. Měl jsem jen tričko, větrovku a fotoaparát. Ostatní věci nesli jaci daleko za mnou.
Jak jste přežil noc?
Udělal jsem si hnízdo ve sněhu za kamenem, natrhal pár modlitebních praporků, které tu všude vlají a snažil se neusnout. Byl jsem smířený i s tím, že se ráno neprobudím. Když jsem se například chtěl v noci napít z láhve, kterou jsem měl u boku, byla voda v ní zmrzlá.
Přežil jste bez následků?
Skoro. Druhý den jsem dostal horečku z nachlazení. Naštěstí jsem potkal Tibeťana, po jehož stopách jsem došel do noclehárny na naší trase. Až potom jsem se dověděl, že je výprava za mnou. Skoro o jeden den jsem ji předešel. Po setkání jsem využil ze svých zásob penicilin, který mi dal naštěstí jeden známý doktor s sebou.
Jak žijí Tibeťané?
Ve velké chudobě. Hlavní zdroj proteinů mají z jaků, z masa a mléka. Věří v převtělení, tím způsobem vybírají i dalajlamu. Jejich víra, že po smrti se znovu zrodí do lepší nebo horší podoby, podle toho, jak žili, je učí i obdarovávat druhé. I když toho moc nemají. Dávají drobné peníze a jačí máslo, které je hodně ceněné. Mám dojem, že Číňané do Tibetu přinášejí pokrok, industrializaci.
Setkal jste se v Tibetu s kriminalitou?
Ani z vyprávění. Tibeťané v podstatě žijí tak, aby si udělali co nejlepší pozici pro další převtělení. A celý jejich svět je v symbolice. Například, když jsem šel okruhem kolem hory Kailas, kterému se říká cora, symbolizuje to celý lidský život. Vrcholí v nejvyšším bodě v sedle smrti Dölma La. Aniž jsem to věděl, právě tam jsem přespal.
Dala vám něco návštěva Tibetu?
Je to nádherná země, i když naše krajina je lepší. Určitě jsem si také na sobě vyzkoušel, co vydržím.
Co vás zajímá ještě kromě focení?
Hraju na heligonku a před pěti lety jsem začal se včelařením. Postavil jsem nový včelín, těším se, že budu mít na všechno víc času v důchodu.
