To napětí prožil několikrát. Připravený na signál z mobilu, který mu oznámí, že do tří hodin musí dorazit z Budějovic na pražské letiště a odtud na místo katastrofy. Šéf jihočeské brigády záchranářů kynologů Jaroslav Sedlák už pomáhal obětem zemětřesení v Turecku, na Tchaj-wanu, v Indii.
Stejnou pohotovost držel po 12. lednu, kdy se na Haiti poprvé otřásla země. „Připraveni jsme neustále. Bágl se spacákem a nafukovací karimatkou. Základní vybavení pro přežití, svítilna, žrádlo pro psa na tři dny,“ popisuje šestašedesátiletý muž skoro ležérně. Den předtím, minulou středu, se vrátil ze Srí Lanky. Prohlédl si místa, jež poničila před pěti lety vlna tsunami. A našel po ní stopy.
Tenkrát Sedlák ani nikdo z jeho kolegů výzvu na zachraňování nedostal. Nebylo třeba. Oběti spláchlo moře. O Haiti je ale přesvědčený, že mohl pomoci. Ještě patnáct dní po otřesech tu našli záchranáři pod troskami živého člověka. „Jsou tam lehké stavby. Spletené z bambusu a hlíny. Lidé pod nimi mají šanci, pokud vznikne vzduchová kapsa. To třeba v Indii v roce 2001 nebylo. Země tam zůstala jako placka, vůbec nebylo znát, kde dřív stály domy,“ vzpomíná.
Je připravený i pes Cross
Na rozdíl od záchranářů nejsou často připravené na jejich pomoc vlády zemí. Do Turecka se v roce 1999 dostali Češi až s pomocí organizace ADRA. O několik měsíců později už bylo všechno jinak. „Na Tchaj-wan jsme se dostali do čtyřiadvaceti hodin. Ukázková akce, bohužel jen jediná,“ glosuje Sedlák. Haiti má podle něj problém s místním chaosem. Rabování a násilí. Také proto mezinárodní organizace vyhodnotily nasazení záchranářů jako rizikové.
Přesto muž zprávy z ostrova neustále sleduje. Připravený je i jeho sedmiletý australský honácký pes Cross. Už několikrát předvedl mistrovství při hledání utonulých. „Takový nos, jako má on, jsem ještě nezažil,“ pochvaluje si čtyřnohého kamaráda.
