Žáci chodili na branná cvičení, učitelé vymýšleli ideologické cíle | E15.cz

Žáci chodili na branná cvičení, učitelé vymýšleli ideologické cíle

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Dokonale vyzdobené nástěnky, povinná ruština a pravidelná branná cvičení. Tak vypadala výuka před dvaceti lety.

Čest práci, souško. Tak zdravili studenti a žáci své učitelky před rokem 1989. Většina z nich si pamatuje, jak skládali pionýrský slib, absolvovali pochodová cvičení a připravovali nástěnky k sovětským výročím. Specifika měla i práce učitelů. „Jednou z věcí, které nesměly chybět v profesorových přípravách na hodinu, byl tak zvaný ideologický cíl. Vzpomínám, jak jsem se snažil vymyslet cíl lyžařského výcviku. S tím jsem měl problém. Vtipně jsem nakonec pronesl, že budeme lyžovat zásadně na východních svazích,“ směje se ředitel karvinského gymnázia Bohumil Vévoda. Ani studenti to před dvaceti lety neměli tak jednoduché. Takový nácvik spartakiády těžce nesli především chlapci. „Klukům byly aerobní pohyby na spartakiádu často proti srsti, dívkám nacvičování až tak nevadilo,“ popisuje Vévoda. Povinná byla ve školách i branná výchova. Její součástí byla i letní a zimní branná cvičení. Na nich se žáci a studenti učili třeba střílet ze vzduchovky, dávat první pomoc, nacvičovali evakuaci, pochodovali v plynových maskách. „Jednou jsem v branné výchově dostal pětku, protože jsem při cvičení neměl pytlíky na ruce a při atomovém útoku bych kvůli tomu zemřel. Navíc jsem dostal i poznámku, protože jsem soušce učitelce řekl, že kdyby byla atomová válka, tak bych ani přežít nechtěl,“ vypráví Pavel Orlík. Studenti před dvaceti lety povinně jezdili na chmelové nebo zemědělské brigády. A povinností školy byla účast v průvodu na 1. máje. „Vše bylo tehdy o lidech. Z průvodu se žáci jen těžko omlouvali, ale záleželo vždy na učiteli, jestli i některé nepříjemné situace dokázal řešit se zdravým rozumem. Samozřejmě se našli i ‚přenašeči‘ informací, kteří si nic nenechali pro sebe,“ vysvětluje dále ředitel gymnázia.

Po škole do pionýrů

Školy měly na starost kromě samotné výuky také volný čas dětí. Chodilo se do Pionýra. „Vedoucí museli umět každému dítěti poradit v oboru, o který se zajímalo. Pořádali jsme soutěže s tématy přírody, turistiky nebo zručnosti,“ líčí bývalá skupinová vedoucí pionýrů Věra Karabová. Vedoucími pionýrů byli rodiče nebo třeba studenti. Ti pořádali pro své svěřence karnevaly nebo fotbalové zápasy. „Jezdili jsme taky na tábory, které pro nás postavili zdejší horníci. I tady hodně pomáhali rodiče. Důležitá totiž byla naprostá kázeň. Vedoucí měli službu i v noci, kdy dohlíželi na pořádek. Naštěstí se nám ale nikdy nestalo, že by na táboře došlo k nějakému vážnému úrazu,“ pokračuje Karabová. Pionýři měli svá střediska také v Řece a na Těrlicku. Sem jezdily děti zadarmo. Zaplatily akorát malý poplatek za půjčení lodí. „Když jsme se jednoho dne koupali v těrlické přehradě, dívám se tak na jednoho hocha, který měl divný výraz v obličeji. Nezdálo se mi to, a tak jsem plavala za ním a on mi jen tak řekl, že se asi topí. Teď už se tomu sice smějeme, ale přece jen mi pořád vrtá hlavou, proč ani nezakřičel. Naštěstí vše dobře dopadlo,“ dodala Věra Karabová. Pionýři mířili ale i za hranice. Například do Bulharska.
Na pionýry dodnes vzpomíná i Ludmila Martinková. „Byli jsme malí a politické souvislosti moc nechápali. V Pionýru se nám líbilo. Dělali jsme táboráky a různé soutěže. Bylo to spíše o kamarádech, spolužácích a zážitcích, co jsme spolu mimo školní lavice prožili. Ideologicky jsme to neprožívali,“ vzpomíná na dětství Martinková.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.