Miroslav Šudák a Marie Bartošová se viděli jen jednou v životě. Do očí se dívali sotva zlomek vteřiny. Šudákovy vyděšené oči také bylo to poslední, co Bartošová viděla. 15. února 1976 se propadla v brněnské Pekařské ulici do země. Tělo zmizelo a policie jeho část našla až po letech.
Voda z prasklého potrubí podemlela nástupní ostrůvek před nemocnicí u svaté Anny. Nejdříve se pod zem propadl Šudák. „Květinářka Bartošová mu chtěla pomoci, ale spadla za ním. Zatímco se muž zachránil tím, že se zachytil kabelů, žena zmizela v proudu vody a bahna,“ popsal událost znalec brněnského podzemí Aleš Svoboda.
Pátrání s bagrem
Tragédii se nepodařilo tehdejší Veřejné bezpečnosti ututlat. Hned druhý den o ní informovaly všechny brněnské i celostátní noviny. Do pátrání po ztracené ženě se zapojily desítky hasičů a pracovníků vodáren. Okamžitě poté, co částečně opadla voda.
„Jen málokdo věřil, že ji najdou živou. Chtěli ji tedy alespoň důstojně pohřbít. Záchranáři vytěžili zeminu až do hloubky osmi metrů, pomocí speciální techniky zkontrolovali cestu až k měřické čistírně odpadních vod, ale tělo nenalezli,“ psalo se v tehdejším tisku. Po deseti letech marného pátrání vyšetřovatelé případ zmizelé ženy uzavřeli a oficiálně prohlásili Bartošovou za mrtvou. Šudák dostal za neštěstí odškodné: 4315 korun a padesát haléřů za poškozené věci a ušlý výdělek. Na kauzu si vzpomínali lidé jen při vyprávění hrůzostrašných historek.
V roce 1992 se však stalo něco, co případ znovu otevřelo. Poblíž kanalizační výpusti v Kšírově ulici v brněnských Židenicích našel kolemjdoucí lidské kosti a zbytek kalhot. O pár měsíců později se našla u řeky Svratky v brněnských Černovicích lebka. Lidské ostatky putovaly do Kriminalistického ústavu v Praze. V laboratořích je vystavili takzvané superprojekci, což je promítnutí nalezené lebky do portrétu hlavy zmizelé Bartošové. „Zkoumání potvrdilo, že je to ona,“ řekl emeritní komisař jihomoravské policie Vladimír Matoušek.
Manžel oběti podle něj identifikoval i zbytek kalhot, který ležel u kosterních pozůstatků. „Vzpomněl si, že si Bartošová kalhoty upravila. Měla totiž silnější postavu, a tak si do kalhot všila klín,“ doplnil Matoušek.
Expert na brněnské podzemí si však myslí, že se tělo Bartošové daleko od místa propadu nedostalo. A objevené ostatky rozhodně nejsou její. „Je stále pod Pekařskou ulicí. Záchranáři tehdy sice udělali osmimetrový kráter, ale tělo je ještě o několik metrů níže. Někde pod domem číslo 62,“ myslí si Svoboda.
Spraš jako časová past
Tragédie přispěla k postupnému odhalování spletitého brněnského podzemí. V současnosti mají experti zmapovaná nejchoulostivější místa a tvrdí, že nic by se nic podobného nemělo stát.
Naposledy se člověk propadl do podzemí před patnácti lety. Stalo se to v Orlí ulici před domy 9 a 11. Mladá žena se tehdy propadla asi dva metry pod povrch chodníku a nic vážného se jí nestalo.
Brno však nestojí na příliš stabilní půdě. Je postavené na spraši. To je úlomkovitá usazená hornina navátá větrem, jež je velmi náchylná na eroze, a působením povrchové vody v nich snadno vznikají hluboké strže. Voda v nich pak vytváří jeskyňky, kterým se říká kaverny.
„Jsou časovou pastí, protože voda je nevyzpytatelná. Proto se snažíme kontrolovat veškeré prasklinky v chodnících a silnicích. Přestože nemáme rentgenové oči, jsem si téměř na sto procent jistý, že se obdobná tragédie ve městě už neodehraje,“ uzavírá Svoboda.
