Záhady, tajemná místa, duchové či UFO. I takové jevy se odehrávají na území našeho kraje. Sedmička proto zmapovala ty nejzajímavější z nich, převážně z pohledu svědků, kteří je zažili na vlastní kůži. Většina případů dodnes nemá uspokojivé vysvětlení. Tedy alespoň racionální, uchopitelné pro lidský rozum. Nejčastěji se objevují duchové, kteří řádí ve starých domech a přivádějí jejich majitele či nájemníky k šílenství.
Neklid v domě
Typickým příkladem je dnes už zbouraný dům v Rolnické ulici v Opavě. Jeden z tehdejších obyvatel Jaroslav Štencl bydlel v jeho přízemí. Společně s rodiči. V prvním patře pak žila jeho sestra s rodinou. Štencl k ní občas chodíval hlídat její malé děti. „Téměř vždy nás ale vzbudil hluk, který přicházel stropem z půdního prostoru. Znělo to, jako když se po podlaze válí koule nebo těžké kovové sudy,“ popsal Štencl.
Jelikož přes půdu vedly dřevěné trámy, bylo podle něj naprosto nemožné, aby se tam mohlo cokoliv kutálet. „Byl to neuvěřitelný rachot naprosto nejasného původu,“ uvedl bývalý nájemník.
Tajemný zvukový úkaz někdy navíc přecházel do zřetelných kroků. Ty sestupovaly po schodech a přes předsíň mířily na verandu. „Nemohla to být halucinace nebo sen. Slýchávali jsme to všichni, kteří jsme tam přespávali,“ dušoval se Štencl.
Když se celá rodina později přestěhovala na druhý konec města, přišla za nimi nová majitelka domu. Vyjeveně se jich vyptávala, zda vědí, co se tam děje. „Maminka ji uklidňovala, že to nic není. Jen kravál, který ale lidem neublíží,“ řekl Štencl.
Zahrávaly si s duchy
Duchové ovšem nestraší jen nájemníky starých domů. Občas řádně poškádlí ty, kteří se jejich přítomnosti dovolávají úmyslně.
Před lety Anna R. z Hladkých Životic sloužila jako zdravotní sestra v jedné nemocnici na Novojičínsku. Jelikož se směny táhly, tak si společně s kolegyněmi vymýšlely zpestření. Jedné noci je napadlo, že by mohly vyvolávat duchy.
V kuchyňce proto namalovaly kruh na stole, napsaly písmena a číslice a připravily malou skleničku. A nezbytnou plápolající svíčku. Kolegyně Míla do ticha pronesla prosbu, že by chtěla mluvit se svou matkou. „Nestačily jsme si všechno říct, než umřela,“ řekla Míla. S očima upřenýma na stůl očekávala, že Anna a další kolegyně Denisa, jakožto vhodná média, umožní kontakt se zemřelou maminkou. „Nikdy nezapomenu na ten večer, kdy mezi občasným zahřměním blesků naše sklenička doslova začala lítat v kruhu a psala zmatené texty,“ říká Anna.
Míla se podle ní snažila trpělivě číst, ale nebyla ze vzkazu nijak moudrá. Další kolegyně Sára, která pozorovala dění v koutku, jen nevěřícně kroutila hlavou. „Moc tomu nevěřím, ať mi to dá důkazy o existenci. Pak možná,“ prohlásila tehdy.
Anna s Denisou už měly nějaké zkušenosti, tak ji varovaly, aby neprovokovala. Míla celou dobu upřeně sledovala text. Jako by si nikoho a ničeho nevšímala. „Je to moje maminka, nebo ne? Kdo jsi a co nám chceš říct?“ opět netrpělivě pronesla směrem ke kruhu.
Najednou na konci dlouhé chodby zazvonil telefon. Náhle začala sklenička psát pomalu, zřetelně a jakoby s důrazem. „Ne, já jsem satan. Cha cha,“ zněl vzkaz. Všechny chtěly okamžitě ukončit seanci. „Cítily jsme jasně, že se nám situace dostává mimo kontrolu a opravdu jsme se začaly bát. Jenže Míla nečekaně žadonila, že když je duch tady, tak ať se nám teda ukáže,“ vybavuje si Anna tehdejší situaci.
To, co se odehrálo v několika vteřinách, si často přehrává v mysli. Ozvala se temná rána, plechová dvířka se náhle sama od sebe otevírala u všech skříněk kuchyňské linky. „Protože jsem seděla naproti dveřím, viděla jsem, jak do kuchyně dveřmi vlétlo cosi obrovského, nejasných tvarů. Zároveň se to v prostoru začalo zvětšovat, až byla skoro tma,“ vzpomíná Anna.
Denisu pak něco udeřilo do krku. Další kolegyni Báru něco chytlo za paži, až se kácela s úpěním k zemi. „Já prý byla mrtvolně bílá a s úlekem připláclá ke stěně. Vchod se najednou zatarasil pojízdným vozíkem. Začaly jsme spontánně ječet z hrůzy,“ vypráví o děsivých okamžicích.
Rychle rozsvítily a úplně vyděšené kruh na stole začaly smazávat, uklidily. „Ten večer jsme se pevně rozhodly. Už nikdy duchy vyvolávat nebudeme. Pochopily jsme zcela zřetelně, že člověk svou zvědavostí může porušit nesmlouvavý zákon přírody a dostat se tak i za hranice lidských možností,“ uzavírá Anna.
Byl to Poltergeist?
Na začátku devadesátých let se odehrály v jednom bytě v Ostravě-Porubě podle tehdejších nájemníků podivné věci.
Vše začalo, když přišel instalatér vyměnit prasklou záchodovou mísu. Po příchodu do bytu se stal svědkem velice zvláštního jevu. Jablko se tam volně vznášelo prostorem, a pak náhle spadlo na zem.
Opravář si myslel, že se mu to jen zdálo, ale pak spatřil asi třináctiletého chlapce, který se choval podivně. Nemluvil a měl velmi zadumaný výraz.
Opravář prasklou mísu vyměnil. Při té příležitosti se dozvěděl, že došlo k jejímu samovolnému poškození. Ovšem za čtrnáct dnů se situace opakovala. Tentokrát šlo o havárii vody.
Podle svědectví řady lidí se náhle samovolně roztočily závity vodovodních kohoutků. Voda začala téci do bytu. V bytě byla spoušť. Skla u dveří byla vytlučená, obrazy rozbité, tapety potrhané. Podle nájemníků se bytové zařízení poškodilo zcela samovolně. Při tom padaly židle, do vzduchu se vznesla válenda, skříně se posouvaly sem a tam. Pak však najednou podivné jevy ustaly. A už se nikdy neopakovaly. Jen přivolaná proutkařka zde zjistila silnou geopatogenní zónu. Zda to bylo příčinou, nebo následkem ale není nikdo schopen říci.
Potrhané oblečení
V lednu roku 2002 byla mladá maminka na několikadenní návštěvě u své sestry. Jedné noci šla nakrmit svou tříměsíční dceru. Po vstupu do pokoje si všimla, že je v něm nápadně chladno, ačkoli radiátory hřály. Dítě spokojeně spalo.
Ovšem když matka odkryla peřinku, dítě mělo na sobě oblečení zcela potrhané. O den později se stejná situace opakovala. Matka se proto raději s dcerou vrátila domů. Jenže tajemné síly jako by šly za nimi a nenechaly je v klidu.
Na druhý den totiž majitelka bytu při otevření skříně zjistila, že má roztrhané džíny. Když našla potrhané kapesníky, ze strachu z bytu na čas odešla. Když se vrátila, našla další roztrhané rifle. Pak najednou vše ustalo. Vysvětlení dodnes chybí. V bytě není žádné zvíře. Potrhané dětské oblečení nevykazovalo známky mechanického roztržení. I dospělý muž by měl co dělat, aby se mu to podařilo aspoň zčásti.
Látka spíše vypadala, jako by byla potřísněná nějakou chemikálií, a pak ještě vypraná. Obyvatelé bytu ovšem nic takového neprováděli.
Když záhadologové pátrali po historii bytu, zjistili, že před současnými majiteli byt zel dlouhou dobu prázdnotou. Údajně v něm došlo k zastřelení dívky.
UFO nad Karvinou
Mezi další záhady patří pozorování UFO. Tedy neidentifikovatelných létajících objektů.
Mezi ty nejzajímavější patří úkaz z 12. října 1995, kdy brzy ráno tři svědkové viděli nad Karvinou zářící kouli s ohonem.
Faktem zůstává, že svědkové, ač viděli vcelku shodné úkazy, pozorovali celkem dva objekty. Mezi jejichž výskytem je hodinové rozmezí. „Zatímco jeden přilétal ke Karviné ve 4.30 od severozápadu, a viděli ho dva svědkové v rozmezí asi pěti minut, druhý přilétal od jihozápadu v 5.30,“ popisuje tehdejší úkaz Martin Šašek, který se těmito jevy zabývá.
Jediné přirozené vysvětlení tohoto úkazu je, že šlo o zvláštní případ výskytu velkých bolidů. Tedy meteorů, které někdy svou jasností přezáří Měsíc.
„I když datum leželo mezi dvěma pravidelnými a bohatými meteorickými roji, charakter letu objektů naznačuje, že toto vysvětlení je nejpravděpodobnější,“ myslí si Šašek.
Badatele klubu psychotroniky a UFO zaujalo místo, ke kterému se prodloužené dráhy obou objektů sbíhaly. Okolí polského města Zebrzydovice polské sdružení Antrovis totiž považuje za jedno z významných aktivních center planety Země, kterým protékají zvláštní energetické proudy.
Tyto proudy, známé jako ley-lines, tvoří po zemském povrchu běžně nevnímatelnou síť. „Avšak naši předkové uměli tyto proudy lépe vnímat. Významné body jejich průtoků nebo křížení si označovali, uctívali je a shromažďovali se na nich pro načerpání spirituálních sil,“ vysvětluje badatel.
K znovuobjevení těchto míst nezbývá podle něj než vyhledávat tato znamení. Tedy místa starých svatyň, menhiry, kaple a chrámy.
Kdo unesl kočky?
Jedné prosincové noci roku 1993 šel manžel Evy G. z Dětřichovic na Bruntálsku v půl jedné v noci vyvenčit psa. Náhle přiběhl domů a volal, že na obloze je vidět nějaká záře a blíží se. „Šla jsem se také podívat. Asi tři sta metrů od nás byl na obloze velký osvětlený prstenec. Stál na místě. Manžel na to posvítil baterkou a v té chvíli se to rozjelo proti nám,“ vzpomíná žena.
Vše se podle ní odehrálo v jediném okamžiku. Měli strach. „Stálo to nad námi úplně tiše, pak se to náhle začalo velkou rychlostí pohybovat směrem k polským hranicím,“ vypráví paní Eva.
Teprve poté si to dala dohromady s podivnou příhodou, která se stala na začátku téhož roku. Jednoho lednového dne pustila ven dvě perské kočky. Znenadání se přihnala sněhová vánice. Po necelých patnácti minutách je tedy šla zavolat zpět, ale kočky nikde. Hledala je marně. Stopy vedly podél domků a náhle končily a kolem dokola nebylo nic. Vypadalo to, jako by se kočky vznesly do vzduchu.
„Hledala jsem je celý týden, ale k ničemu to nevedlo. Všude byl sníh a závěje, a tak jsem si nakonec řekla, že to nemohly přežít, jsou totiž zvyklé na teplo,“ vzpomíná žena. Oplakala je. Ale po čtrnácti dnech jednoho rána náhle stály kočky před prahem. Živé, zdravé a beze stop jakéhokoliv strádání.
Energizující kostel
Řada návštěvníků kostela svatého Josefa v areálu kapucínského kláštera ve Fulneku tvrdí, že na místě, kde před rekonstrukcí stával oltář, a na dalších místech pociťují příliv pozitivní energie.
„Krátce po znovuotevření sem vešla jedna Slovenka a hned po vstupu řekla, že v kapli něco je. Nebo když jsem prováděl studenty kryptou, jejich učitelka mi poté řekla, že se cítí tak dobře, jako po hodině jógy,“ popisuje průvodce kostelem a areálem Milan Raška některé zkušenosti návštěvníků.
Nejvíce jej ale zaskočil bývalý obyvatel Sudet, který se narodil v Gručovicích na Opavsku a přijel se podívat do míst, která znal. „Začal chodit po kostele a říkat, že tu je obrovská pozitivní energie,“ vzpomíná Raška. Němec po chvíli odešel do auta a vrátil se se zvláštní virgulí a měřicím zařízením. „Prozradil, že je senzibil, a začal energii měřit. Tvrdil, že naměřil čtyřnásobek běžných hodnot,“ dodává Raška.
Jiný člověk zase tvrdil, že nic necítí. Po chvíli ale přiznal, že mu začaly brnět nohy. „Pozval jsem do kostela i dceru. Po chvíli jí rudly prsty na ruce a začal jí fialovět prst, na kterém měla prsten. Musela si sundat i ortézu, kterou měla na ruce,“ říká Raška.
V tom, že v kostele působí nějaká energie, utvrzuje Rašku i další skutečnost. Kostel svatého Josefa se postavil v roce 1674. „Čtvrtstoletí poté začali stavět vedle poutní kostel, loretu. Zedníci tam měli takzvanou chýši, kde se vlastně chodili nabíjet,“ uzavírá Raška.
Nejsilněji se podle něj energie projevuje v místě, kde kdysi stával oltář. A rovněž na jednom místě v kryptě.
Záhadné kamenné koule
Turzovská vrchovina, která je součástí Beskyd na Jablunkovsku, má rovněž svou záhadu. Nacházejí se v ní kamenné koule, o nichž nikdo neví, odkud se vzaly. Vyskytují se zhruba na ploše dvou kilometrů čtverečních.
„Ve volném lesním terénu jsou viditelné pouze jejich horní polokoule vystupující ze země. Nejzachovalejší objekty je nyní možné vidět ve starém pískovcovém kamenolomu, který vznikl zřejmě velkým sesuvem půdy,“ popisuje Karel Máchal, který se tímto fenoménem zabývá.
Nejnápadnější a největší kamenná koule má průměr tří metrů. Všem ostatním jasně dominuje. Celkem se zde nachází asi třicet kulovitých objektů, v průměru od pětadvaceti do tří set centimetrů.
Existuje jen několik dalších míst na světě, kde se podobné koule nacházejí. Nejvíce z nich je v Kostarice. Některé mají na svém povrchu vyryty obrazce, jejichž význam zatím nikdo nevysvětlil. „Existuje celá řada teorií o jejich původu. Včetně mimozemského. Ale ani jednu hypotézu zatím nikdo spolehlivě neprokázal,“ tvrdí Máchal.
Stejně jako v případě beskydských koulí si Matějka jako stavař nedokáže představit, k jakému účelu by je mohl dnešní člověk využívat. „Dnes umíme vyrobit a používáme dekorační koule z mramoru a jiných ušlechtilých kamenů, avšak jejich velikost je mnohem menší. Kdo tedy manipuloval s těmito velkými objekty, a pokud to byl člověk, tak proč?“ ptá se.
