První biograf v Olomouci začal promítat před devadesáti lety. Jmenoval se Apollo a vznikl v prostorách bývalého hostince na rozhraní dnešní Litovelské ulice a třídy Svornosti. Později lidé kino znali pod jménem Lípa. Dojemné i legrační scény se na plátně odehrávaly desítky let, až v roce 2005 promítačky umlkly. A několik služebně mladších kinosálů utichlo ještě mnohem dříve.
Vyjmenovat všechna kina, která v Olomouci svého času fungovala, je oblíbeným kvízem pro pamětníky. Dnes je zodpovězení hádanky mnohem jednodušší. Kromě multikina CineStar na kraji města a příležitostných projekcí v menších sálech je v Olomouci už jen jedno „pořádné“ kamenné kino. Metropol. V době, kdy se ještě Metropol jmenoval „Kino pohraniční stráže“ a lidé je zkráceně nazývali „Pohran“, obnášela návštěva biografu dětmi mé generace nejprve pohádky, v nichž se setkávali dva medvídci u Kolína, aby vzápětí vlk zakřičel „jen počkej, zajíci!“. A protože zajíc se s touto opakovanou výzvou zpravidla neztotožnil a vzal do zaječích, bylo vždy o zábavu postaráno. Později v mladším školním věku jsme si v kině vychutnávali kladné hrdiny. Nejprve to byli zemědělci, kteří splnili plán na sto dvacet procent a na plátně přebírali ve filmovém týdeníku vyznamenání. A pak už se objevili ti dva, na které jsme se tak strašně těšili. Old Shatterhand a jeho nerozlučný rudý bratr Vinnetou. Ve filmu zvítězila pravda nad lží a velkorysost nad rasismem banditů a ve škole bylo týden o čem vzrušeně diskutovat.
Malá kina teď obchází strašák digitalizace, na kterou nemají peníze. Všichni moc dobře vědí, že pokrok se zastavit nedá. Jenomže některé věci se nemění. Člověk vždycky do poslední chvíle doufal, že náčelník Apačů přežije, i když to byl prohraný boj.
