Bylo mu devět let, když Němci přišli do země. Vyhodili ho ze školy a jeho život byl velmi omezený. „Mezi mé nejsilnější vzpomínky na tu dobu patří setkání s učitelem Klufou. Přešel ke mně z protějšího chodníku v Riegrově ulici, stiskl mi ruku a řekl: Buď statečný,“ říká dnes Jan Freund.
Známou židovskou rodinu připomínají v Budějovicích dva domy. V jednom z nich na rohu Jírovcovy a Riegrovy ulice, jenž patřil řezníku Kočerovi, Freundovi bydleli. Vedle obchodu U Hajíčků v ulici U Černé věže měl dětský lékař Gustav Freund, Janův otec, před válkou ordinaci.
V roce 1942 je potkal osud tisícovky budějovických Židů, které Němci poslali do koncentráků. Vrátilo se jich pětatřicet. V rodném městě ale nezůstal po válce skoro žádný. Nejmladší Freundův syn Jan přežil válku jako jediný z rodiny. V roce 1948 se odstěhoval do Kanady. Budějovice navštěvuje každé dva roky.
Podle Zdeňka Švece z Budějovic, který s Freundem chodil do školy v Jírovcově ulici a dodnes jsou přátelé, žila rodina lékaře do roku 1939 skoro idylicky. Vlastnila auto, což bylo na tu dobu ojedinělé, v bytě jim pomáhala služka. O prázdninách jezdili rodiče s dětmi na venkov. Mezi městská dobrodružsví malých chlapců patřily třeba noční výpravy na Černou věž. Janova matka pocházela z Písku. Nesnášela, když kolem ní lidé mluvili německy. Hrávala na klavír Chopinovy valčíky. Otec mluvil česky ale s německým přízvukem, protože studoval v Berlíně.
„Kořeny jsme měli v krajském městě. Dědeček byl soudcem, vzdáleným příbuzným byl i rabín Rudolf Ferda, velmi vzdělaný pán,“ vzpomíná Freund.
Dětství mu skončilo jako dvanáctiletému. Že je Žid, si uvědomil až se začátkem války. „Moje rodina sice slavila židovské svátky, vzpomínám na večeře, kdy jsme seděli u stolu a otec četl hebrejské modlitby z černé knihy. Na chanuku jsme rozsvěcovali svíčky a zpívali hymnu Maos cur, ale jinak jsem si neuvědomoval, že jsem jiný, než ostatní,“ myslí si muž.
Obdivovali prezidenta T. G. Masaryka. S rokem 1939 se nálada doma změnila. V rádiu se opakovala slova jako válka, Hitler, Židé, Beneš. Ve městě se objevily tabulky Židům vstup zakázán. Nesměli do škol, do divadel a kin, na plovárnu. Podle německých příkazů byl i pouhý rozhovor s Židem trestný.
„V noci jsme doma tajně poslouchali rádio. Zprávy z Anglie. Podle pesimistů se mělo všechno zlomit k lepšímu do dvou let, optimisté mluvili o týdnech. Můj otec si rád dělal s přáteli z nacistů a Hitlera žerty,“ vzpomíná Jan Freund na poslední dny, kdy žila jeho rodina pohromadě.
První transport budějovických Židů přišel 19. dubna 1942. O den později odjeli do Terezína i Freundovi včetně dvanáctiletého Jana a jeho staršího bratra Karla. V Terezíně zůstali do listopadu 1943, pak je poslali v dobytčácích do Osvětimi. Podle Freunda byl Terezín podivné město. Ačkoliv bydlel se stejně starými chlapci, mohl rodiče občas vidět. Otec zde i pracoval jako lékař. Dokázali tu vydávat i časopis, hrát divadlo a pořádat přednášky. V Terezíně udělal zkoušku přijetí židovské víry, teorii jej naučil rabín Ferda.
„V listopadu 1943 jsem držel v ruce proužek papíru s číslem, které mě určilo do transportu do Osvětimi. Maminka mi pomáhala balit a při tom zpívala svou oblíbenou Ta naše písnička česká,“ pokračuje Freund.
Ostříhání vlasů, vytetování čísla, hadry místo oblečení. Třípatrové palandy se třemi i šesti lidmi na jednom patře. Nekonečné nástupy na dvoře, hlad. Polévka v poledne a čaj k večeři, to bylo jediné jídlo. Za Osvětimí viděli továrnu na smrt, budovu s černě kouřícím komínem, o jejímž smyslu se nakonec dověděly i děti jako třináctiletý Jan. Naštěstí jeho mládí a relativní zdraví zapříčinilo, že prošel selekcí obávaného doktora Josefa Mengeleho na stranu živých.
Těžký návrat do života
„Poslal mě tehdy napravo. Rozloučil jsem se s maminkou. Myslím, že ze mě měla radost. Neplakala. Zazpívala ještě jednou českou píseň,“ vzpomíná Freund na poslední okamžiky, kdy uviděl zbytek rodiny.
Jeho příběh má pokračování. Přežil pochod smrti na konci války a do rodných Budějovic se vrátil sám. Jako patnáctiletý. Známí se ho dlouho ptali, proč se nikdy nesměje. Zůstaly mu otázky: Jak mohl přežít? Byl Bůh v té době přítomen? „Když uvažuji prakticky, myslím, že z devadesáti pěti procent to bylo štěstí. Zbylých pět procent udělaly mé fyzické předpoklady, touha žít a několik morálních hodnot, které mi předali učitelé. A také šťastné dětství díky mým rodičům,“ uzavřel Jan Freund, který v Torontu vychoval čtyři dcery a už se umí i zasmát.
