Vypadají jako běžní kopáči potrubí. Mají reflexní vesty, kolem nich krouží náklaďáky s hlínou, bagry odkousávají zem a prach se zvedá v pravidelných vlnách. Je devět hodin ráno a archeologická skupina z Brna právě začíná hledat historické poklady. Jejich výprava je vlastně záchranný výzkum. Což znamená, že kdyby nepřijeli, veškeré důkazy o existenci keltských kořenů na našem území, by nenávratně zmizely pod tunami asfaltu.
Hlavní slovo má ve skupině archeolog Ivan Čižmář. Během práce toho ale moc nenamluví. Laik by řekl, že si většinu dne hraje s abecedou pro děti, fotí, přeměřuje, kreslí a sbírá kusy kamenů do sáčku. „A nakonec jsou z toho důkazy o Keltech i Slovanech, což je pro nás nová tečka na mapě,“ vysvětluje Čižmář.
Začínal jako kopáč na výzkumech ještě před studiem archeologie. Ve skupině má také budoucí odborníky. Jen tak někdo totiž pomáhat nemůže. Chce to praxi, všímavé oko a vědět, co člověk vlastně hledá.
Devětadvacetiletý Petr Košut opatrně rýčem ukrajuje zem. Třicet centimetrů hluboká plocha je nepravidelná a na první pohled není ničím zajímavá. Student archeologie ale ví, že právě v tomto místě, kde je hlína tmavší než jinde, bylo něco zajímavého. Třeba jáma, ze které Slované v 9. století brali hlínu na vymazání chat. Časem se do jámy spláchly zbytky nádobí a nářadí a zůstaly tam dodnes. Hlínu proto odhazuje na hromadu, kde ji malými motykami přehrabují a prohledávají další brigádníci. Přitom ale sám musí dávat pozor, aby nerozbil vzácný kus. „Už poznám, jestli jsem narazil na kámen nebo střep. Ten zvuk je jiný,“ informuje zasvěceně.
Za půl hodiny se k němu přidává student dějin umění Tomáš Konečný. Motykou seškrabuje tenké vrstvy hlíny a kontroluje, aby nezaryl moc hluboko. Za pár minut se solidárně střídají.
Vedra a útočící mušky
Kolem skupiny téměř bez přestávky kolují náklaďáky, které o kus dál nabírají hlínu a odváží ji pryč. Prach se zvedá co pět minut. Stín absolutně žádný a na slunci minimálně pětatřicítka. K tomu štípající mušky, které letí na reflexní vesty zelené barvy. Po zkušenostech z předchozích dnů nosí celá skupina výhradně ty oranžové.
„Že radši nezajdete ke mně okopat zahrádku,“ pokřikuje řidič náklaďáku, který čeká na náklad. V hromádce kamenů, kterou Čižmář právě sbírá do papírového pytlíku, asi velkou vzácnost nevidí. Zato Lubomír Zámek přebírá hromadu hlíny pečlivě. Zkušeně zkoumá zablácený kámen. Po poradě s Petrem Košutem hází nález na malou hromadu. „Je to střep,“ oznamuje vítězně kamarádovi Jaroslavu Dome. Na vykopávkách není poprvé a bere to jako výsadu. Hrdý je i na své mozoly. V přehrabávání hromady a rytí pokračují brigádníci i po obědě. Když odkryjí polovinu označeného místa, přichází vedoucí.
V ruce krabičku s nápisem Velká písmenková skládačka. Stejně jako děti ve škole, i on poskládá z písmen název a číslo místa. Tabulku položí doprostřed výkopu a nafotí jej. Podle Čižmáře je to výborný a jednoduchý vynález. Popsané papírky totiž odnese vítr a plastové tabulky se zase ve slunci při focení lesknou.
Krátce po čtvrté odpoledne archeologové balí kufry. Dnes ke sbírce přibyly kusy z 9. století, tedy období, kdy na Moravu dorazil Cyril a Metoděj. Přidají je v Brně k nálezům keltského osídlení z roku 120-150 př. n. l. a k období lidu s malovanou moravskou keramikou z roku 4 000 př.n. l. Do Březolup budou hledači pokladů jezdit ještě pár dnů. A těší se. Čas tady totiž plyne jinak, pomaleji. Možná i proto, že zatímco těžká mechanizace staví budoucnost, o poznání jemnější motyky křísí hlubokou pradávnou minulost.
