Jako student chodíval s dlouhými vlasy a útlou aktovkou, ve které měl vždycky něco na čtení.
„Byl věčně zamyšlený a zahloubaný. Je meditativním typem člověka. Tuto polohu ale musel jako ředitel muzea opustit,“ řekl o svém příteli Pavlu Zatloukalovi šéf katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého Ladislav Daniel.
Zatloukal k umění poprvé přičichl ve dvoře domu, v němž vyrůstal. V činžáku na rohu Palackého a Krapkovy ulice kdysi bývala písmomalířská dílna. Svět, který jej v padesátých letech fascinoval.
„Půjčovali mi tam i málštok, tu tyčku s kuličkou na konci, s jejíž pomocí se dělají dlouhé čáry. Aby se netřásla ruka,“ vzpomněl Zatloukal.
Jeden zaměstnavatel na celý život
Dnes je uměleckým historikem specializovaným na umění 18.–20. století, například i na architekturu. „Až nedávno jsme se náhodou shodli s malířem Zdeňkem Vackem, že on musel být tím, kdo mě málštok půjčoval, a já zase tím, kdo pana malíře a jeho kolegy hodiny fascinovaně pozoroval,“ dodal Zatloukal.
Když po studiu a povinné vojenské službě nemohl nastoupit k památkářům, jak si přál, přijal zrovna uvolněné místo v olomoucké Galerii výtvarného umění. Od té doby je tam zaměstnán dodnes, i když po revoluci se z oblastní galerie stalo Muzeum umění. To dnes sídlí ve třech budovách a tvoří jej Muzeum moderního umění, Arcidiecézní muzeum v Olomouci a Arcidiecézní muzeum v Kroměříži. Větší umělecké sbírky má v Česku jen Národní galerie v Praze.
Inspiraci hledal v celé Evropě
Arcibiskup olomoucký Jan Graubner tvrdí, že bez Zatloukala by muzeum s církevními sbírkami nevzniklo. „Byl to on, kdo s myšlenkou vybudování Arcidiecézního muzea přišel. V jeho základech je Zatloukalova odborná erudice, nesmírná pracovitost a umění jednat. Přípravu vzal velmi poctivě a spolu se svými spolupracovníky se seznámili s nejlepšími diecézními muzei v Evropě,“ uvedl Graubner.
Dnes Zatloukal usiluje o přeměnu Muzea moderního umění ve Středoevropské forum. To by se mělo věnovat výtvarné kultuře zemí visegrádské čtyřky, Rakouska a Německa po roce 1945. Ambiciózní projekt za půl miliardy korun je v okolních zemích, ale například i ve Francii, přijímán s obdivem. Pracovníci muzea již sbírají výtvarná díla na Slovensku, v Maďarsku a letos se chystají do Polska.
„Olomouc může spojením vynikajících sbírek starého umění s pečlivě vybranými příklady moderní a současné výtvarné tvorby postoupit mezi přední středoevropská kulturní centra. Tyto jen zdánlivé protipóly se ve skutečnosti doplňují,“ podotýká ředitel muzea. Tradiční přezíravý postoj Prahy vůči „venkovu“ mu nevadí. „Jejich škoda, že se podobné myšlenky nechopili,“ dodal Zatloukal.
Zamiloval si zahrady, těší se na penzi a vnuky
Středoevropské forum by chtěl přes všechna úskalí dovést alespoň do podoby, kdy už na jeho vzniku nepůjde nic zvrátit. „Pak s chutí odejdu do penze. Budu se věnovat teoretické práci a konečně pořádně také vnukům. Od patnácti let připravuji také knihu o Olomouci. Dosud jsem na ni nenašel dost času a soustředění,“ řekl Zatloukal.
S galeristy ani malíři na pivo nechodí. Pro jeho profesi je prý odstup, který si záměrně udržuje, vhodnější. Přiznává ale, že rád pracuje na manželčině rodném gruntu ve Velkém Újezdě a v posledních letech na úpravě části tamní krajiny.
„Bude tam pást ovce a koně. Jeho vášní se staly anglické parky a zahradní architektura minulých století. Chce tam zkulturnit krajinu a vybudovat rybník,“ řekl o svém otci Zatloukalův syn Ondřej. Lásku k zahradám prý mají společnou. „Otec k ní přišel přes studie o Lednicko-valtickém areálu, já díky strýci, který tam chová koně,“ vysvětlil třicátník Ondřej Zatloukal.
Příště: Jaroslav Hutka
