Závidím dětem
Jednou jsem vezla dceru ze školy na odpolední kroužek a bylo mi divné, co stále žvýká, když ten den s sebou peníze na žvýkačku neměla. V puse měla hnědou kouli.
Mami, to je maso od oběda, nesměla jsem ho vyhodit, ale musela ho sníst. Řekla mi málem s pláčem. Vzpomněla jsem si na to při reportáži o školních jídelnách. Naštěstí je jiná doba a nikdo děti dojídat nenutí. Při čtení jídelníčků jsem se nestačila divit, co je na nich za názvy. A sbíhající se sliny jsem nemohla ani potlačit. Jako stravující se po hospodách nevídám taková jídla ani tam. Vepřová panenka a gnoči, zbruf se sýrem a těstoviny, ale i dukátové buchtičky nebo svíčková. Děti sice tvrdily, že maminky doma vaří lépe, ale nevěřím jim. I já jsem si domácí jídelníček obohatila o to, co mi kdysi v jídelně chutnalo a lovila v kuchařkách, abych se to přesně tak naučila uvařit.
