Vášeň pro auta se ho drží odmalička. „Mít sbírku angličáků byla v době mého dětství téměř kastovní záležitost. Zatímco můj bratranec je měl pěkně srovnané, já s angličáky prováděl kaskadérské kousky,“ vzpomíná Landa.
Co všechno jste s nimi dělal?
Různé bouračky a tak. Měl jsem je rozbité, oprejskané. Asi jsem už tušil, že budu závodit.
Kterým autem jste se svezl poprvé?
Táta jezdil autokros. Na závody jsme se dopravovali avií, za kterou byl vlečňák s buginou. A já směl šlapat na plyn.
Dnes už jste zkušený závodník. Váhal jste nad nabídkou Pragovky?
Kdepak. Bylo mi jen trochu líto, že jsem kvůli tomu musel letos utlumit své rallye aktivity. Ale chtěl jsem být u toho.
Jaké jsou vaše první dojmy z nového závoďáku?
Procházíme obdobím, kdy ho dolaďujeme a odstraňujeme „dětské nemoci“, které každé nové závodní auto má. Tuto sezonu bych nazval jako testovací. Nemáme teď ambice s tím autem vítězit. Ale víme, že máme v rukou vynikající stroj. První závody to naznačily.
Kritici říkají, že auto má sice značku Praga, ale vlastně ani nejde o české auto…
Jestli si někdo myslí, že tady najednou vyvineme motor a technologie za miliardy eur, pak je na omylu. Jsme malá země, spojili jsme se s Italy a Slováky. Tohle auto je výsledek mezinárodního vývoje.
Tedy dílčí úspěch?
Buďme vděční aspoň za návrat téhle značky, to je přece úspěch. Bohužel se setkáváme s nepřejícností. Někdo třeba řekne: proboha, vždyť to má motor ze dvou motorek. Ale z čeho má mít motor? Než začneme vyrábět vlastní, to uteče hodně vody.
V dresu Pragovky navíc nezávodíte sám…
Na motokárách za ni jezdí i moje tři dcery. Na to, že jezdí první rok, moc pěkně.
To se tedy pěkně potatily.
Je to bezvadné, na okruzích si děláme takové tatínkovské víkendy. Jsem moc spokojený s jejich přístupem. Nebojí se rychlosti, jsou zodpovědné. Až je v osmnácti pustí do provozu, budou mít velkou výhodu. Závodník přece jen řeší situace jinak.
Jaké pro vás je sednout po závodě do normálního auta a vyrazit po silnici?
Musím se pořád dívat na tachometr, nemůžu spoléhat na vlastní cit. Řídím úplně jinak, je to úplně odlišná disciplína. Když jedet smykem po lese 170, tak můžete jet po dálnici 400, ale ani to vám nepřijde rychlé. Jsem docela rád, že ze závodů z Belgie a Nizozemí přes Německo, jedu bez omezení. Nikoho tím neohrožuju, protože řidiči tam jsou na rychlou jízdu zvyklí. To se mi líbí.
To v Česku ale nejde.
Těch 130 kilometrů v hodině je pro mě až nebezpečná rychlost, je hrozně uspávající.
Nedávno jste si závodníka zahrál ve filmu Tacho. Jak moc se to lišilo od skutečného závodění?
Čekáná, čekání, čekání. Pak přijde vaše chvíle, na pár vteřin. A zase čekání. Závody jsou neustálý maškarní ples emocí, pořád v napětí.
Dá se v autě vymyslet písnička?
To ano, ale auto je strašně špatné místo pro zaznamenávání. Kolikrát než stačím vytáhnout diktafon, tak mi ten nápad uletí. Jsou nějak nějací motýli, zatřepotají se a letí pryč.
Před několika lety jste měl při rallye těžkou nehodu. Řídíte od té doby jinak?
S tím člověk musí počítat, netřeba se divit. Bylo to o kousek. Ale když na okresce míjíte kamion, tak o půl metru míjíte svou smrt. Ale snažím se být daleko pozornější. Když se mi něco nezdá, tak uberu. Tak jsem to dřív neměl.
V diskusích na internetu vám někteří lidé přáli, abyste se při té nehodě zabil. Ještě vás to překvapuje?
Zvyknul jsem si. Dělám si své věci, nikomu neubližuju. Ale když máte nějaký názor a jste úspěšný, nemáte to v téhle zemi jednoduché. Je pravda, že když si jako první příspěvek pod článkem přečtu, že je škoda, že jsem se nezabil, tak mě napadne: jak to, že mi někdo přeje smrt? Když si tohle někdo myslí, tak škodí víc sobě než mně. Je to zajímavé, nejsem politik, nikomu nic nenutím, ale asi dělám něco, co lidi opravdu popuzuje.
Dá se v autě vymyslet písnička?
To ano, ale strašně špatné místo pro zaznamenávání. Kolikrát než stačím vytáhnout diktafon, tak mi ten nápad uletí. Jsou nějak nějací motýli, zatřepotají se a letí pryč. Jedním oknem přiletí a druhým ven.
