Dvanáct. Přesně tolik pašijových představení, jako bylo Ježíšových apoštolů, už odehráli žďárští farníci. Rok co rok týden před Velikonocemi vyrostou v areálu na Libušíně jeruzalémské hradby i chrámové sloupoví a také honosný Pilátův palác. Představení mohlo být místo dvanácti už čtrnáct. Nebýt nevyzpytatelného jarního počasí, které dva ročníky úplně zrušilo.
Živý betlém se ve Žďáře uchytil hned po převratu. Před třinácti lety k němu přibyla ještě pašijová hra uváděná pod názvem Co se stalo s Ježíšem. Všechno se seběhlo tak, že tehdejší žďárský farář Ervín Jansa při hodnocení vánoční hry navrhl sehrát na volném prostranství v přírodě i velikonoční příběh.
Když organizátoři našli vhodné místo na kopcích na Libušíně kousek od řeky Sázavy, hráli věřící z obou římskokatolických žďárských farností už v dubnu 1998. „Hlavním cílem pašijových her je evangelizace. Ukázat věřícím, hledajícím i nevěřícím příběh Ježíše Nazaretského,“ říká Ervín Jansa, nyní farář v Lomnici u Tišnova, který se žďárskými farnostmi i dál úzce spolupracuje.
Každoročně se vymění část z téměř 250 herců, i proto jsou zkoušky měsíc dopředu nezbytné. „Ale až když herci navléknou kostýmy na generálce, úplně se se svou rolí ztotožní a ponoří se do ní. Je to nesrovnatelné, a to ještě nic není proti premiéře,“ tvrdí režisér pašijové hry Petr Krábek s tím, že každý z účinkujících hraje sám sebe a prožívá si svůj příběh.
Letos točili na kameru
Letošní ročník byl výjimečný v tom, že po několika letech vznikaly filmové záběry, takže kromě generálky a premiéry se dotáčely navíc některé scény kvůli detailům. Tvůrci některé pasáže pro letošní rok pozměnili. „Šlo o to, aby atmosféra některých scén lépe vyzněla, třeba setkání Panny Marie s Ježíšem při křížové cestě,“ poukazuje Krábek.
Sláva žďárské akce se za čtrnáct let od jejího vzniku rychle rozšířila daleko za hranice okresu. Jenže kdo by chtěl vidět největší české pašije pod širým nebem jindy a jinde, nemá šanci. Organizátoři od začátku vytrvale odmítají nabídky předvést hru vícekrát a na jiných místech, takže zájemci musí v úterý před velikonočními svátky připutovat na Libušín.
Pašije se hrávaly už dříve v kostele
Tradice pašijí je ve Žďáře ještě o pár let starší. Sahá téměř dvacet let zpátky. Jejím iniciátorem byl v roce 1992 známý výtvarník a grafik Miloš Sláma, který podle čtyř evangelií napsal divadelní hru a ujal se i její režie. Hra vznikla ještě před obnovením slavných hořických pašijí pod širým nebem a před uvedením české verze slavného muzikálu Jesus Christ Superstar, takže byla jedním z prvních porevolučních pašijových projektů u nás vůbec.
„Oslovil jsem několik přátel ze Žďáru. Šlo hlavně o lidi z kostela svatého Prokopa, ale i o „undergroundové nihilisty“ z místních restaurací, jejichž vzhled vyhovoval představám o vzhledu apoštolů,“ vzpomíná Miloš Sláma.
Organizátoři tehdy měli v plánu jediné představení. Jenže i jejich sláva překročila hranice města. Miloš Sláma s amatérským ansámblem sice připravil hru na míru zámecké bazilice, přesto pak vyrazili na cesty. Místo jednoho plánovaného představení se ale herci scházeli ještě další tři roky a zahráli si celkem patnáctkrát.
Kromě čtyř představení ve Žďáře vystoupili i v Třebíči, Litomyšli, v Praze-Břevnově a dokonce i na Staroměstském náměstí v Praze, kde se v rámci velikonočního programu představili jedinkrát mimo chrámové prostory. Iniciátor žďárských pašijí se dočkal symbolického ocenění, když na Pražském hradě převzal cenu Místa v srdci ´97.
Tisíce diváků na Libušíně
Nové žďárské pašije, na které každoročně zavítá několik tisíc diváků, inspirovaly tvůrce z dalších míst. Poslední dny Ježíše Krista ztvárňuje v posledních šesti letech i občanské sdružení Benediktus v Chotěboři. Každoročně v sobotu před Květnou nedělí hrají u kaple svaté Anny. Hry se účastní na sedmdesát herců z řad zaměstnanců, klientů, dobrovolníků a přátel Benediktu.
„O žďárském představení jsme věděli. Když jsme chtěli hrát poprvé, napadl sníh, volali jsme právě do Žďáru, jestli budou vůbec hrát. My jsme se tehdy rozhodli pašije odehrát,“ vzpomíná na „zmrzlou“ premiéru vedoucí organizace Blanka Nikodémová.
A také se do Žďáru obrátili s prosbou o radu. „Ptali jsme se, jak upevňují kříže do země, nevěděli jsme si s tím moc rady,“ usmívá se Nikodémová, která už velké žďárské pašije viděla na vlastní oči.
„Tam jsem se nikdy nedostal, protože v sobotu, kdy v Chotěboři hrají, my od rána stavíme kulisy a večer toho míváme plné zuby,“ lituje režisér Krábek termínové kolize.
Zřejmě nejznámější jsou v Česku pašije v Hořicích na Šumavě, kde tradice s několika dlouhými přestávkami trvá od 13. století. Ale hraje se i na dalších místech. Například v českolipském vodním hradu Lipý obnovili tradici v roce 2004, kdy sestavili živé obrazy z posledních Ježíšových dnů. O rok později už připravili na Bílou sobotu propracovanou pašijovou hru pro zhruba třicet herců.
