Ze Strakonic zmizely Benátky, z Písku městská brána

Zbouraný domek Františka Ladislava Čelakovského, několik mlýnů, sladovna, Čápovna, židovská modlitebna, sídliště, kterému říkali Medová kaše. Těchto zmizelých částí města strakoničtí pamětníci nejvíce litují. Písečtí vzpomínají zase na špitálek a staré nábřeží.
V sedmdesátých letech dvacátého století postupně zanikalo ve Strakonicích všechno, co překáželo plánům na přemostění Otavy a Volyňky. První strakonický špitál, kterému lidé říkali Čápovna podle jeho majitelky, býval vedle kostela svaté Markéty v místech dnešní tržnice. Od roku 1970 už neexistuje. O rok později zmizely z mapy Strakonic domy v Lázeňské ulici a v roce 1976 i židovská modlitebna. Tam, kde stávala, je nyní obchodní dům Labuť.
V letech 1976 a 1977 přestaly existovat strakonické Benátky. Malebný kus města kolem vedlejšího ramene Otavy. S nimi tehdejší mocipáni odstranili i několik mlýnů. Švábů, zvaný Pětikolský, nebo Zelenků. Pryč je i sladovna, odkud dopravovali slad do pivovaru na Podskalí potrubím. Dělníci srovnali se zemí i betonový most, který v roce 1929 nahradil původní kamenný. „Slepé rameno Otavy svedli do potrubí a všechno zarovnali asfaltem,“ říká pětašedesátiletý Jaromír Trhlík, který u Benátek bydlel od dvou let. Na dobu minulou mu zbyly jen kopie starých pohlednic a vzpomínky. „V korytě mlýnské stoky byly ostrůvky, na kterých v létě ženy bílily prádlo. Pod mostem býval rybí útulek. Oblíbená podívaná pro kolemjdoucí. Proháněly se tam zlatí jeseni a kapři. Kolemjdoucí je krmili a ryby mlaskaly a málem žraly z ruky,“ popisuje Trhlík. Další historické domy a části města ustoupily socialistickým panelákům. Čelakovského domek z roku 1862 stával v dnešní stejnojmenné ulici. Po roce 1959 v něm byla stálá expozice ze života a díla spisovatele, v roce 1983 ho zbourali.
Panelová výstavba vytěsnila koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech i řadu zahradnictví. Smrčků, Trošků, Čermáků, Dubů, Bursů, Morávků nebo Králíčků. „Můj otec měl tři čtvrtě hektaru zahrad. Pěstoval květiny, zeleninu i ovoce. Ze všeho nám zbyl jen malý kousek u domu,“ říká Vilém Králíček.
Svůj domek se zahrádkou museli vyměnit za panelák i obyvatelé Medové kaše, malé vesničky uprostřed města.
Velkou proměnou prošel i Písek. U Kamenného mostu stál ještě v roce 1988 starý špitálek. Sloužil jako domov důchodců pro lidi, o které se starala obec. Poslední léta už byl prázdný. „Byla to ale hezká barokní stavba, která seděla pěkně k mostu. Teď je na jeho místě zdravotní škola,“ vzpomíná ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek.
Na začátku osmdesátých let zasáhly změny náměstí. „V místě dnešního obchodního domu Luna stávaly středověké domy s prodejnami. A čtyři další musely ustoupit v polovině osmdesátých let stavbě budovy spořitelny,“ popisuje Prášek.
Ještě v šedesátých letech se dnešní ulice Nábřeží 1. máje jmenovala Rybářská. „Naproti, kde dnes lidé říkají Titanic, zase stála Čechova ulice. Všechno ale ustoupilo sídlišti Portyč,“ vypráví Prášek. V roce 1997 přestavělo město Čechovu ulici na moderní barevné novostavby. Obyvatelé Písku se tehdy rozdělili v názorech na modernu do dvou skupin. Dnes už si na domy většina zvykla. Na původní nábřeží ale stále vzpomíná pětašedesátiletý Karel Škvor. „Na starém nábřeží jsem prožil dětství. Z okna jsme s dědou chytali ryby a tam, kde je dnes cukrárna Mozart, stávala hospoda U Plechandy,“ vzpomíná Škvor. Za minulého režimu se v Písku začal rozvíjet průmysl a s ním i výstavba sídlišť. Na místě dnešního sídliště Jih stávaly fabriky. Fungovala tam například truhlárna nebo továrna na cementové výrobky. Z té zbyla vila, která stojí v křižovatce při vjezdu na sídliště Jih. Město se ale měnilo mnohem dřív. V devatenáctém století zdobila Chlečického ulici poslední písecká brána. V roce 1841 zmizelo předbraní a po dvaceti letech nechala městská rada zbourat i věž brány. Až o téměř čtyřicet let později vyrostl na jejím místě hotel U Arcivévody Ferdinanda, dnešní Otava.
Přes ulici byl v opevnění brány od roku 1797 dům, který zanikl společně s dalším v roce 1968 a na jejich místech získali Písečtí parčík.