Ze střídačky fandila i dcera

In-line hokejistka Lucie Heindlová z Budějovic se vrátila po dvou letech do reprezentace a získala zlatou medaili.

Vypadá to, že nosí štěstí. Před dvěma roky se Lucie Heindlová rozloučila s reprezentací v in-line hokeji zlatou medailí z mistrovství světa. Když se po dvou letech vrátila, odvezla si domů další zlato.
Jenže tentokrát už čtyřiatřicetileté hráčce zpoza mantinelu držela palce roční dcera Lucie a na střídačce dával pokyny manžel Roman.
„Jsme taková hokejová rodina,“ usmívá se Heindlová a nemusí rozlišovat, jestli na kolečkových bruslích nebo na klasických hokejových kanadách. Od mládí totiž hrála také lední hokej. A ještě jednu věc zapomněla dodat: úspěšná hokejová rodina. Vždyť kdo se může chlubit dvěma zlatými z mistrovství světa?

Patřila k nejzkušenějším hráčkám v týmu

„Byl to pro nás obrovský úspěch,“ vrací se ještě k nedávno skončenému mistrovství světa. A mladší zlatá medaile přece jen trochu zastiňuje tu předchozí. Získala ji na domácím mistrovství světa a navíc po dvouleté pauze.
Patřila k nejzkušenějším hráčkám vůbec. Vždyť s in-line hokejem začala před sedmi lety. Chtěla po ledním hokeji zkusit něco nového. Navíc bylo v roce 2003 mistrovství světa v Písku, a aby ho Češi mohli pořádat, museli vytvořit ženskou reprezentaci. Když v dubnu skončila sezona, od května přesedlala na in-line brusle. „Byla to výzva,“ říká. V ledním hokeji dosáhla hodně vysoko. Má několik titulů mistryň republiky, hrála ve Švýcarsku i v reprezentaci, ovšem na in-linech začala od začátku.
„Bylo strašné přejít z ledu na in-line povrch,“ vysvětluje. Kolečka nejsou nože. Když chtěla zabrzdit, nešlo to, jak byla zvyklá. Liší se způsob odrazu a než si člověk najde správný typ koleček, taky to chvíli trvá.
Jako obránkyně si musela zvykat na to, že nebude mít žádnou parťačku, protože in-line hokej organizace FIRS hrají vždy čtyři hráčky na každé straně. Většinou tři útočnice a jeden obránce. „Letos jsem ve zlato moc nedoufala,“ přiznává.
Ani původně netušila, že půjde hrát. „Chodila jsem na víkendová soustředění a s dcerou postávala za mantinelem,“ vypráví. Ale pak jsem si říkala, že bych to ještě chtěla zkusit. Sehnala hlídání a vrhla se zpátky na plochu, kde se dostala do konečné nominace národního týmu. „Nakonec jsme tam byly čtyři hráčky z prvního mistrovství před sedmi lety,“ připomíná. Jinak se tým hodně obměnil.

Po návratu musela dohánět fyzičku

Z návratu měla zvláštní pocit. Nešlo jen o to, že musela dohánět fyzičku, ale navíc nastupovala pod dohledem manžela, který je druhým rokem trenérem ženské reprezentace. „Nechtěla jsem udělat chybu, aby tam nebyla slova o protekci a podobně. Ale nakonec jsem s tím vším spokojená,“ usmívá se.
Na kolečka se vrátila po dvou letech, ale další mistrovství v roli hráčky už určitě neabsolvuje. Chtěla by být manažerkou týmu. „Chyběla by mi ta atmosféra, ale do hry už nepůjdu,“ vysvětluje Lucie Heindlová, která po přestěhování na jih Čech ukončila i hokejovou kariéru.
A vyjede si někdy na in-linech alespoň kolem řeky? „Abych řekla pravdu, tak mám trochu strach. Jít si zahrát hokej, to ano. Ale na ulici je spousta překážek, kamínků a jiných nečistot,“ říká Heindlová.