Zelené ponožky běhaly i ve škole

Modré tenisky a zelené ponožky na základní škole. Na tyto módní doplňky, které školáci fasovali od rodičů zaměstnaných v armádě, si dobře pamatuje táborská generace Husákových dětí. Vojáků žily ve městě stovky. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století se stěhovali na nová sídliště, kde pro ně vznikaly služební byty. Město se postupně rozrostlo a zvýšil se v něm počet obyvatel.
Stálou vojenskou posádku získal Tábor za první republiky. Podařilo se to starostovi Václavu Soumarovi.
Počáteční krok znamenala Jihočeská výstava v roce 1929 a zároveň výstava československého válečnictví, což byla osobní zásluha tehdejšího předsedy vlády a současně ministra obrany Františka Udržala. Za úspěch se dalo považovat, že do skončení výstavy měl být ve městě vojenský oddíl o padesáti mužích.
Soumar reagoval rychle. Navrhl zastupitelstvu, aby se Udržal stal čestným občanem města. Jestli to pomohlo k vojenské posádce, není jisté. Každopádně v roce 1932 se už v nových kasárnách usídlil dělostřelecký pluk z Českých Budějovic. Na jeho uvítání Soumar mimo jiné řekl: „Jsem přesvědčen, že dnešní den bude mezníkem ve vývoji Tábora.“
Ekonomický profit vyzněl jednoznačně. Stavebníci měli práci na kasárnách a budovách pro vojáky, vznikaly nové obchody a služby.
Vojenská éra Tábora pokračovala i po druhé světové válce. „Bylo tady velitelství čtvrtého sboru, kterému velel generál Satorie. Postupně se přidávají tankisté. Měli tankovou školu v Tabačce,“ uvádí Jiří Kohout, který v Táboře také kdysi sloužil. Tabačkou myslí dnes městský úřad u Husova parku.
Mezi tankisty v padesátých letech narukoval Jiří Volena od Litvínova. Původně pochází z Francie. Po válce se přestěhoval do Čech s rodiči. U vojska nakonec zůstal. „V Táboře jsem zažil i generála Tesaříka. Před ním se každý třásl. A nejen vojáci. Přišel například do restaurace Grand, kde neměli na stolech bílé ubrusy. Tak se rozčílil, že do druhého dne tam byly,“ směje se Volena. Komunistickou ideologii vnímal jako součást doby. S klidem bere i osobní vzpomínku na návštěvu sestry Heleny, která zůstala ve Francii, a po dlouhých letech za ním přijela.
„Čekala na mě před kasárnami a nejdřív to vypadalo, že mi ani setkání nedovolí. Potom nám dali dvě hodiny a musela zase odjet,“ vypráví Volena.
Popisuje také, jak dlouho čekal na služební byt. Dostal ho asi po deseti letech na Budějovické ulici, také v nových domech pro armádu. Podobné stály například u Jordánu.
Později se Volena s rodinou stěhoval na nově vznikající Pražské sídliště, které sloužilo hlavně vojenským zaměstnancům. Stejně jako později Náchodské sídliště.
Tábor, kde sídlil i Vyšší vojenský soud, se postupně stal skutečným posádkovým městem. Od roku 1950 v něm přibylo za třicet let přes osm tisíc obyvatel. Ještě po revoluci v roce 1989 bylo v Táboře velitelství Západního vojenského okruhu a naposledy v roce 2003 Velitelství sil územní obrany. Nyní ve městě působí 42. mechanizovaný prapor a sídlo zde má Velitelství vojenské policie Tábor.
Část bývalých kasáren prochází demolicí. Na místě má vzniknout moderní čtvrť.