Žena s bílým srdcem a modrou krví

Okopané nohy, modřiny a modrobílý dres. Baník Ostrava už není jen parta fotbalistů chlapů. Od letošní sezony má klub i družstvo žen. V první lize ho povede kapitánka Lucie Hlavenková.

Když budou teď ostravští fandové zpívat ‚Baníčku, my jsme s tebou‘, nebude tato hymna směřovat jen na fotbalisty- chlapy. Od nové sezony má klub i ženské družstvo, které vzniklo z hlučínského týmu. Baníkovské ženy a dívky čekají první zápasy v nejvyšší soutěži. Kapitánka týmu, osmadvacetiletá Lucie Hlavenková z Hoštálkovic, má z týmu nejvíce fotbalových zkušeností. Když nekope do míče, pracuje jako účetní v Ostravě.

Jak jste se vlastně dostala k fotbalu?

Na hřišti v Hošťálkovicích jsem hrávala už jako úplně malá holka. Vážné to začalo být v patnácti letech. Tehdejší trenér hlučínských žen si pro mne přijel až domů. Ptal se, jestli ještě umím kopat do míče. Samozřejmě otec byl z mého rozhodnutí hrát fotbal nadšený, mamka už méně. Ale postupně si zvykla.

A na Bazaly jste jako malá s otcem chodívala?

Párkrát jsme byli. Ale v té době mne Baník moc nezajímal. Spíš jsme chodili tady na vesnický fotbal.

Hlučín pravidelně vyhrával druhou ligu, ale na postup neměl prostředky. Takže přechod do Baníku byl ideální volbou.

Loni jsme s Hlučínem vybojovali druholigový titul a chtěly jsme do první ligy. Na to klub neměl peníze.

Jsem ráda, že se nás v Ostravě ujali. Baník je mnohem prestižnější značka. Je to čest, mít na sobě baníkovský dres.

Hrávala jste ale i za Spartu. To je v tomto kraji málem skvrna na životopise. Nemyslíte?

Za Spartu jsem hrála téměř čtyři roky. Stále je to nejlepší ženský klub u nás. Nikdy těch let litovat nebudu, ty zkušenosti za to stály. Zahrála jsem si třeba i prestižní Ligu mistrů. hráli jsme ve Švýcarsku, Holandsku nebo Švédsku. Jsem také dvojnásobná mistryně republiky.

Jaká je vlastně u nás obliba ženského fotbalu?

Zatím nijak velká. Vše drží rodiče, kamarádi a příbuzní. V Evropě se to ale už začíná měnit.

V neděli 28.srpna sehrajete v Radvanicích první domácí prvoligový zápas. A to hned se Slávií. Čekáte bouřlivou kulisu?

Holky, co chodí na Bazaly, už hlásily, že snad přijdou někteří kluci z kotle povzbuzovat. Tak doufám, že se to rozhýbe. Snad to bude s návštěvností lepší, než jakou jsme mívaly na Hlučínsku.

Jsou mezi ženským a mužským fotbalem velké rozdíly?

Určitě v rychlosti. Kluci jsou rychlejší dynamičtější, pohyblivější. Myslím, že technicky se mnohé holky klukům vyrovnají a takticky taky. I když kluci do toho víc chodí. Nás fotbal neživí, snažíme se přežít. Pamatuji, jak si jedna z hráček na Spartě zlomila nohu. Nebyl to příjemný pohled ani zvuk.

Jak vlastně reagují lidé, když zjistí, že hrajete fotbal?

Koukají na vás jako na kuriozitu? Dnes už tak ne. Nejhorší to bylo vždycky v obchodě, když jsem šla kupovat kopačky. Prodavačky se ptaly, pro koho je mám a já jim odpověděla, že pro sebe. Ale už si zvykly. Kopačky asi nejsou jiné pro muže a ženy? Ne. Holky mají menší nohy, musí kupovat dětské a tam je rozdíl v kvalitě. Těžko se vybírá. Kvalitní kopačky se prodávají až někde od šestky. Některé holky mají štěstí, že mají tak velkou nohu.