„Žiji komedii s pesimistickými prvky“ | E15.cz

„Žiji komedii s pesimistickými prvky“

Další díl seriálu o lidech narozených v roce 1977 představuje amatérskou herečku.

Simona Matoušková se krásně nahlas směje. Při tom odpovídá tříleté dceři, krmí půlroční a ohlíží se za svým životem, vše naráz, s nečekanou lehkostí a samozřejmostí.
„Letošní rok mám spojený s trojkami, kdybych věřila na čísla, přišlo by mi to úplně mystické. Je mi třiatřicet, jsme třináct let s manželem, tříletou máme dceru a třináctého třetí ve tři čtvrtě na tři se narodila Barunka,“ říká Matoušková.

Etapa herečka

S rokem je spokojená. I když svůj život dělí spíš do etap. Ráda začíná další, takové, které ji posunou dál. A pak je ráda hezky a včas ukončuje. Etapu matky má ale před sebou na dlouho. Stejně tak nekončí s rolemi na jevišti.
K divadlu se dostala jako desetiletá. O osm let starší sestra ji přivedla do boleslavského souboru KaSS. „Potřebovali sumce, který bude sedět celou pohádku v rybníčku,“ vzpomíná Matoušková. Představení nedozkoušeli, ale divadlo ji stihlo polapit.
Asi ve třinácti dělala mezi dospělými alespoň nápovědku v souboru Dobrovít v Dobrovici. Pak přešla do Divadla poezie k Jarce Jenčíkové do Boleslavi, kde se seznámila s Petrem Matouškem. Založili v Debři Divadýlko na dlani. A před pěti lety se za jeho principála v kosmonoské Loretě vdala.
„Mám doma muže, který má ohromného koníčka, bez něj by nemohl dýchat. Kdyby ho přestal dělat, měla bych jiného chlapa,“ říká Matoušková s tím, že má štěstí, protože zákonitosti amatérského divadla zná a rozumí jim.
Sama hrála i v těhotenství, po narození první dcery si stoupla na jeviště po třech měsících. „To bylo moc brzo. Říkala jsem u druhé, že do divadla páchnu až po půl roce. A už jsem tam byla. Začínáme zkoušet hru Osm žen,“ říká. Těší se, režíruje totiž manžel, s nímž se jí pracuje nejlépe. „I když se u toho neskutečně hádáme,“ vypráví Matoušková.
Jeden čas spolu také vedli divadelní kroužek pro děti na 9. základní škole. Tohle období ale pro sebe uzavřela, když první z odrostlých svěřenců přešli do Divadýlka na dlani.

Etapa ředitelka

Pět let šéfovala na speciální základní škole v Boleslavi a do této pozice se vracet nechce. „Byla to zkušenost na celý život, myslím, že jsem práci odvedla dobře, ale zase budu raději po večerech vystřihovat něco pro děti, než vyplňovat přiblblé tabulky,“ vysvětluje Matoušková.
Protože jí tvorba při ředitelování hodně chyběla, vystudovala dálkově na švadlenu. „Jezdila jsem o víkendu z kanceláře od stohů papírů ke stroji do Prahy. Za nitěmi a látkami nikoho nezajímalo, kdo jsem. Hrozně se mi to líbilo,“ vzpomíná. Etapu švadleny tak má v záloze.

Etapa vychovatelka

Teď ji coby matka odložila, počítá ale, že se k ní vrátí. I když původně mířila jinam. „Chtěla jsem být veterinářkou, jenže jsem alergik, přidalo se astma a doktoři mi nedali potvrzení k přihlášce na školu. Zhroutil se mi svět,“ říká.
Rodiče ji přihlásili na rodinnou školu, kterou zrovna otevřeli v Boleslavi. Naučila se údajně od všeho kousek a od ničeho nic. Praxi ale absolvovala v centru pro zdravotně postižené.
„Zalíbilo se mi tam. A já jim taky, protože když jsem se nesměle zeptala, jestli by mne nezaměstnali, místo mi nabídli,“ vzpomíná. Dálkově si pak dodělávala vychovatelství a speciální pedagogiku.
O děti s těžkým postižením se starala deset let. „Tam si člověk na nic hrát nemůže. Všechny karty jsou jasně rozdané,“ říká Matoušková.

Etapa máma

Roli matky si užívá. S dcerami chodí od tří měsíců plavat. Je tak klidnější, protože v blízkosti jejich domu v Bělé pod Bezdězem jsou dva potoky i rybník.
Mají to přitom kousek do centra. „Petr to má z práce tři minuty, chodí v poledne na obědy. Když jsme zdravé a je pěkně, jdeme si pro tatínka, abychom si ho užily,“ přibližuje běžný den Matoušková.
Na mateřské se navíc cítí svobodně. „K smrti jsem nesnášela tábory, protože jsem tam musela být. Vydržela jsem tři, pak jsem trávila prázdniny s tatínkem,“ vysvětluje Matoušková. Otec opravoval malé vodárny v kraji, ona prozkoumávala okolí.
„A kdybych řekla, že nechci jet, nemusela bych,“ říká Matoušková. Ze stejného důvodu neuvažovala o profesionálním herectví. To už by totiž na jeviště musela.
Miluje energii lidí. Nedokáže dlouho sledovat film, ale vydrží klidně pět divadelních představení za sebou. Nebo pozorovat cestující v autobuse.
„Jestli mám nějaký sen? Abychom měli slušný, hezký život. A až se jako stará babka otočím, abychom se neměli za co stydět,“ dodává Matoušková.

Simona Matoušková

narodila se 1. června 1977 v Mladé Boleslavi jako Simona Hájková
vychodila Základní školu v Kosmonosech, kde žila do doby, než se s manželem přestěhovali do domku v Bělé pod Bezdězem
před mateřskou působila jako vychovatelka a ředitelka ve speciální základní škole v Boleslavi
má tříletou a půlroční dceru

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!