Zatímco ona už je na hranici Sluneční soustavy a nese poselství mimozemským civilizacím, já se nacházím stále na stejném místě a nesu si pouze hořkost z toho, kde už jsem teď mohl být. Přesto mě možnost existence inteligentního života ve vesmíru vzrušuje jako každého, kdo se občas setká s idiotem.
Už z doby, kdy se z plakátu v mém pokojíčku místo mohutných svalů Sylvestra Stalloneho leskly pochybovačné oči Jiřího Grygara, si ale pamatuji otázku skeptiků: „Jestli mimozemšťané existují, tak kde, k čertu, jsou? Proč už nás dávno nekontaktovali?“ V poslední době mi připadá, že je ta otázka od inteligentní formy života, která v nekonečném vesmíru zatím jen dokázala zapíchnout vlajku na Měsíci, a to ještě křivě, málo inteligentní. Nerozumím tomu, proč by nás měli kontaktovat. Jistě, vychází to z rozumného předpokladu, že inteligentní forma života se snaží najít jinou inteligentní formu života, už jen proto, aby zjistila, jestli by jí třeba nepůjčila nějaké peníze.
Dobrá, ale podle čeho poznají, že jsme inteligentní my? Podle té hromady šrotu, která se vznáší na oběžné dráze Země? Podle toho, kolik se na třetí planetě Sluneční soustavy povaluje atomovek? Nebo snad podle toho, co jsou někteří lidé schopni napsat na Facebook? Není důkazem toho, že někde ve vesmíru inteligentní život existuje, právě fakt, že nás zatím nikdo nekontaktoval? Vzdálené galaxie se podle astronomů přece pohybují poměrně rychle směrem od nás. Jasný důkaz toho, že už tam o nás dávno vědí a zařídili se podle toho.
Pro všechny případy je tu ale pořád Voyager 2. Nese totiž poselství obsahující člověčí pozdrav v 55 (!) různých jazycích. Pro porozumění s mimozemšťany jsme asi jen těžko mohli udělat něco inteligentnějšího.
