Před deseti lety 26. února 2011 zemřel jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů světového formátu Arnošt Lustig. Osudnou se mu v jeho 84 letech stala rakovina plic. Za svého života byl nominován na Pulitzerovu cenu, stál také v čele české verze časopisu Playboy. Vrcholem jeho tvorby byly novely Dita Saxová a Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou.
Hlavním tématem byl pro Lustiga zejména holocaust z pohledu bezbranného jedince. Lustig, jenž jako židovský mladík prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem a život si zachránil útěkem z transportu, ve svých příbězích popisoval i nejintimnější detaily ze života hrdinů. O svém dřívějším utrpení vždy hovořil věcně a střízlivě a životní strádání prožíval s humorem.
„Život není to, co chceme, ale to, co máme“ – slova hrdinky Dity Saxové ze stejnojmenné Lustigovy knížky vystihovala autorův postoj k životu, kde nechyběl smích i společnost hezkých žen. Jeho oslovení „ty bejku“ téměř zlidovělo. I se zákeřnou nemocí bojoval koncem svého života, jako kdyby nebyla. Nacistům ale nikdy neodpustil.
„Byl to člověk neobyčejně přátelský, laskavý. Člověk, který byl zvyklý o druhé se zajímat víc než o své vlastní starosti. Patřil k nejvýznamnějším a světově nejproslulejším českým spisovatelům,“ řekl o Lustigovi novinář František Cinger, který je autorem autorizovaného spisovatelova životopisu nazvaného Arnošt Lustig zadním vchodem.
„Přesto všechny lichotky vždy zlehčoval a říkal, že o tom, kdo je skutečný spisovatel, rozhodnou až čtenáři 50 let po vydání knihy,“ dodal. Již zesnulý bývalý prezident a dramatik Václav Havel pak po Lustigově skonu uvedl: „Myslím na něj, na jeho charakteristický smích i nezdolný optimismus.“
Debutoval povídkovými soubory Noc a naděje (1957) a Démanty noci (1958). Podle první knihy natočil Zdeněk Brynych film Transport z ráje, podle povídky Tma nemá stín z druhé knihy natočil Jan Němec Démanty noci.
Rošták z Libně
Lustig se narodil 21. prosince 1926 v rodině pražského maloobchodníka. V roce 1941 byl tento „libeňský rošťák“ z rasových důvodů vyloučen ze školy a poté se učil krejčím. V roce 1942 byl transportován do terezínského ghetta a poté prošel Buchenwaldem a Osvětimí.
„Během těch tří let v lágrech jsem byl třikrát odsouzenej k smrti zastřelením, x-krát do plynu,“ vzpomínal. V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti do Dachau a do konce války se skrýval v Praze. Osvobození si náramně užíval a radost byla o to větší, že z Mauthausenu se mu vrátily matka se sestrou. Otec ale zahynul v plynové komoře v Osvětimi.
Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a v rozhlase. V letech 1948 a 1949 se jako zpravodaj zúčastnil první arabsko-židovské války. V Izraeli se také oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí židovské brigády. Spolu měli syna Josefa a dceru Evu.
Po válce pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor Mladého světa a scenárista na Barrandově. V roce 1968 odešel přes Itálii, kde byl zrovna na dovolené, do Izraele, poté do Jugoslávie, kde pracoval v záhřebském filmovém studiu, a nakonec skončil v USA. Tam krátce přednášel na několika univerzitách a v roce 1973 zakotvil na Americké univerzitě ve Washingtonu.
V šedesátých letech mu vyšly další knihy, především Dita Saxová (1962) a Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964), které patřily k vrcholům jeho tvorby. První byla příběhem z poválečného života mladé Židovky, která se neumí vypořádat s prožitkem koncentračního tábora.
I druhá je o židovské dívce a v portrétování podobných hrdinek Lustig pokračoval i nadále. V roce 1979 vyšla v Torontu u manželů Škvoreckých kniha Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. o židovské dívce donucené okolnostmi k prostituci.
Šéf Playboye
V devadesátých letech Lustig vydal další knihy a začínaly vycházet jeho sebrané spisy, často s přepracovanými verzemi. V letech 1995–1997 byl šéfredaktorem české verze časopisu Playboy a v roce 2003 byl nominován za román Krásné zelené oči na americkou Pulitzerovu cenu v kategorii próza, za některé své výroky byl ale také kritizován.
V roce 2009 byl Lustig mezi čtrnácti nominovanými na mezinárodní Man Bookerovu cenu, mezinárodní obdobu známého britského literárního ocenění. V roce 2008 také získal mezinárodní literární Cenu Franze Kafky.
K prvnímu výročí spisovatelova úmrtí v roce 2012 byla Česko-izraelskou smíšenou obchodní komorou zřízena Cena Arnošta Lustiga. Oceněnými se stávají osobnosti, které v sobě spojují vlastnosti, jako jsou „odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost“.
