Michal Mikláš vyučuje informatiku a počítačovou grafiku na Gymnáziu a Jazykové škole ve Zlíně. Jen nudný „ajťák“ v roli učitele? Omyl. Letos vyhrál anketu o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos. Jeho hlavní „zbraní“ je humor. Studenti gymnázia označují Michala Mikláše za školního „Chucka Norrise“ a vytvořili mu fanouškovský facebookový profil. Michal Mikláš si svým vtipem a nadhledem získal i dětskou porotu soutěže a vysloužil si také titul Dětský Ámos 2012.
V kolika letech jste se poprvé dostal k počítači?
S prvním počítačem jsem se učil pracovat ve druhé třídě v kroužku informační techniky v domě dětí a mládeže. Tehdy to byl počítač IQ 151. Velká bedna s obrovskou klávesnicí, na které se muselo psát velkou silou.
Co vás na tom bavilo?
Bavilo mě kreslit různé tvary. Programy byly tehdy primitivní, ale jako dítě jsem z toho byl nadšený. Celý rok bylo naší hlavní náplní skládat v programu z úseček nějaký složitější tvar. Někdo třeba udělal šneka a my byli všichni nadšení a koukali jsme na obrazovku, kde se obrázek pomalu kreslil. Jako malému prckovi mi ta hodina a půl vždycky uběhla strašně rychle. Akorát prsty bolely od tvrdé klávesnice.
Dnes je situace jiná. Děti mají doma moderní počítače. Je pro vás náročnější nalákat je na svůj předmět?
Studenti většinou mají na začátku pocit, že všechno umí. Ten pocit je ale z devadesáti procent neoprávněný. Umí používat jen e-mail, Facebook a konverzaci na sociálních sítích. Ve škole se naučí pracovat s užitečnými programy, které se používají v praxi. V seminářích na naší škole pak už dále používáme profesionální programy pro grafiku, tvorbu dokumentů a vývoj webových aplikací.
Jak studenty motivujete, aby měli o předmět zájem?
Snažím se vždy najít nějaký příklad z praxe. Chci jim ukázat, k čemu jsou programy užitečné. Například jsme se učili kontingenční tabulky v Excelu. A tak jsem jim vyprávěl příhodu o tom, jak se moje známá ucházela o místo ve firmě, kde měla plnit informace v e-shopu a pracovat s ceníky. Součástí konkurzu byl i úkol zjistit z velkého množství produktů, kolik se prodalo za pololetí žehliček určité značky v porovnání s jinou. Na to je právě program Excel výborný, a přesto na zadání pohořelo osmdesát procent uchazečů. Moje známá konkurz vyhrála, a získala tak práci.
Kolik studentů se na váš seminář hlásí?
Když jsem šel na gymnázium učit, tak jsem si udělal mezi studenty průzkum, jaký by byl o seminář zájem. Nehlásil se nikdo. Takže jsem nejdřív radikálně změnil obsah předmětu a nabídl jej s modernizovaným obsahem. Pak se mi podařilo sehnat dva nebo tři studenty a došel jsem s nimi až do maturity. A už se to začalo postupně nabalovat. V současné době máme ze 140 lidí v ročníku asi třináct až šestnáct, kteří jsou schopní v informatice maturovat nebo se jí chtějí po maturitě dále zabývat. Tím se dá obsadit jeden seminář.
Takže zájem o vaše semináře stoupá?
Teď už se drží na ustáleném počtu studentů. Je ale zajímavé, že v každém roce plus minus tři lidé z ročníku naprosto změní svou orientaci. Nebo zůstanou u svého původního zaměření, ale přiberou si taky informatiku a počítač už na střední škole používají na přivýdělek. Měli jsme tady studentku, která šla studovat žurnalistiku, ale přivydělává si spoluprací s grafickým studiem a dělá pro ně letáky, návrhy propagačních materiálů a podobně.
To znamená, že učíte praktické věci.
Studenti i rodiče mají pocit, že grafika není pro vysokoškolské studium užitečná. Že by se raději měli učit matiku nebo dějepis, který potřebují na přijímačky. Ale schopnosti a počítačová gramotnost, kterou získají, se jim budou hodit v mnoha směrech. Každý absolvent semináře musí ve čtvrtém ročníku napsat závěrečnou práci, která má strukturu diplomové práce. Minimem je asi dvacet stránek, které jsou napsané v nějakém profesionálním programu. Nestačí běžný textový procesor typu Word. Může to být třeba LaTeX nebo InDesign, který se používá například na sazbu časopisů a na mnoha vysokých školách se v něm píší diplomové práce.
Zdá se, že jste hodně náročný, a přesto vás studenti nominovali na Zlatého Ámose.
Je pravda, že někteří studenti byli překvapení tím, kolik práce a času jim grafika zabere. Občas jsou z toho někteří rozčarovaní. Ale na druhou stranu se snažím studentům vycházet vstříc. Ve finále Ámose jsme se s ostatními kolegy shodli, že spousta studentů ocení spíš učitele, kteří jsou přísní, ale naučí. To uznání přijde třeba až po letech. V první fázi to berou spíš jako zátěž, ale postupem času to ohodnotí. A já teď nevím, když mě takhle ohodnotili už teď, zda budou přínos mé výuky oceňovat i po letech.
Co je pro vás při výuce nejhorší?
Největší problém v pedagogice pro mě je, když sedím před třídou studentů a oni nic neříkají. Je všechno jasné? Ptám se. Procházím si ty obličeje, které mi toho často moc nesdělí. Zjišťuju, jestli jsem téma podal dobře. Beru to hodně osobně. Vadí mi, když se studenti uzavřou a nemám odezvu, jestli problém pochopili. Manželka už to na mně vždycky pozná. A ptá se: Oni to nepobrali, že? A mně je to líto. To je můj největší problém. Vadí mi, když se mi hodina nepovede podat tak, jak bych chtěl.
Měl jste žáka, který byl počítačově zdatnější než vy?
Určitě. Měl jsem studenta, který teď studuje v Praze. Používá technologii, kterou já nepoužívám, a umí to na špičkové úrovni. V programovacím jazyce napsal seminární práci, která měla čtyřicet tisíc řádků. Moje diplomka měla deset tisíc řádků. Jeho program byl velmi obtížný a musel bych hodně studovat, abych byl taky schopný v něm psát.
Přiznáte se před studenty, když něco nevíte?
Učitel musí vědět o kus víc než to, co studentům říká. Měl by se v tématu bezpečně orientovat. Děcka poznají, kdy se člověk orientuje a kdy tápe. Lepší je přiznat, že nevím, a podívat se třeba na Google než mlžit. Informatika je velmi dynamický obor a udržet krok se vším novým je v podstatě nemožné.
Proč jste nezůstal v oblasti firemních informačních technologií, kde se dá víc vydělat?
To je obecný předpoklad. Ve školství nejsou platy nijak vysoké. Několik posledních let se reálně stále snižují i přes protichůdné informace médií. Naštěstí mám ve škole téměř jeden a půl úvazku. Kromě pedagogické činnosti jsem správce sítě a správce webu a díky tomu mám větší plat než v první firmě, kam jsem nastoupil po vysoké škole. A přitom to byl náročný post, ale platově byla ta pozice výrazně podhodnocená.
Měl jste už dřív zkušenost s učením?
K učení mě to táhlo dlouho. Navíc z reakcí lidí bylo patrné, že jsem schopný problém dobře vysvětlit. Například můj tchán dělal animovaný film. Dlouho pracoval v ateliérech. Pak se změnila doba, vše se dělalo na počítačích a pro něho to byl šok. Bylo to pro něho velmi obtížné, a tak jsem vždycky po práci za ním zašel a něco málo jsme spolu zkusili. Byl vždycky rád, že konečně pochopil, jak má s programem pracovat. Kdybychom šli do extrému, tak už v osmé třídě jsem měl kroužek angličtiny pro děti. Díky počítačům, které mě chytily už ve druhé třídě, jsem měl širokou slovní zásobu. A chtěl jsem to učit malé děti. A tak mi na domě dětí a mládeže otevřeli kurz angličtiny. Zapsalo se mi tam asi osm dětí, většinou první druhá třída. A chodili i s rodiči.
U počítače jste skoro celý den ve škole. Sedíte u něho ještě i doma?
Vypadá to asi tak, že přijdu domů, pohodím tašku v kuchyni a sednu k počítači. To se stane v devadesáti procentech případů. Buď nestíhám něco dodělat, nebo sedím pro zábavu u internetu. Čtu si mail, dívám se na zprávy. Kvůli vrozené vadě kyčlí moc dlouho na nohou nevydržím a počítače pro mě byly už dětství součástí volného času. Klasickým sportům se věnovat nemůžu, ale chodím do fitka. Kdybych to nedělal, tak bych už měl tak 110 kilo, jako většina známých se stejnými potížemi.
A nebývá u vás bitka o místo u počítače? Máte dvě děti, určitě k němu chce občas sednout i žena…
Manželka má svůj notebook. A děti jsou zatím malé a počítač je moc neláká. To spíš tablet, kde jsou pro ně zajímavé aktivity. Dcera Lucie má šest let, syn Matěj o dva roky míň. Na počítači už umí kreslit auta a dinosaury. Matějovi se jednou podařilo smazat mi důležité soubory. Nejraději si ale kreslí na papír. Malování a tvoření je baví ze všeho nejvíc. Obecně ale dnešní děti leniví a ztrácejí schopnost se pohybovat. Sedí ve škole, sedí doma.
Vaším koníčkem je fotografování. Fotíte taky svatby. Kolik jich zvládnete ročně?
Bývá to asi deset svateb za rok. Takové focení svatby je minimálně dvoudenní nonstop záležitost. O den dřív si dělám přípravu, chystám si techniku, doplňky. Celý den pak fotím, večer se vrátím domů, a dokud jsem v tom fotografickém rauši, hned fotky stáhnu do počítače a vytřídím. Druhý den večer mají většinou novomanželé připravenou prezentaci fotek. Nejraději fotografuji lidi, emoce tak, aby na nich ti lidé vypadali co nejvíce skutečně. Jeden z lidí, kterým jsem fotil svatbu, mi řekl, že nefotím jen lidi, ale daří se mi vyfotit i jejich duše. To asi nejlépe vystihuje mou snahu o autentickou portrétní fotografii.
Setkáváte se se studenty i mimo školu?
Nechodíme spolu na žádné party, ale pro maturitní ročník vždy v červnu pořádám grilovačku na naší zahradě. Rozpálíme gril, povídáme si a hrajeme počítačové hry.
Jaký má být dobrý učitel?
Dobrý učitel by si ze sebe měl umět udělat legraci. Práce ho musí bavit a měl by výborně ovládat to, co učí.
