Zlín, hlavní město veteránů | E15.cz

Zlín, hlavní město veteránů

Share on Facebook Messenger
Už příští rok by měl mít Zlín nové turistické lákadlo. Bude jím největší soukromé muzeum historických vozidel v republice.

Desítky historických automobilů a motocyklů by mělo zanedlouho představit soukromé muzeum veteránů, které buduje podnikatel Ladislav Samohýl v bývalé administrativní budově ZPS ve Zlíně. Otevření expozice plánuje přesně za rok. A lidé se mají na co těšit. Bude to největší soukromé muzeum v republice. Větší sbírku veteránů prezentuje pouze Národní technické muzeum v Praze.

„Budova má pět podlaží a každé z nich je nosné, takže se tam dá bez problémů umístit celá moje sbírka. Jedno patro má asi třináct set metrů čtverečních. Nejdříve obsadíme jeden a půl patra, postupně by se měly zaplnit všechny prostory. Celková kapacita je asi pět set exponátů. V přízemí by měla být expozice válečné techniky, včetně vozů z první světové války,“ uvedl Ladislav Samohýl, který je jedním z největších sběratelů historických vozidel v republice.

Jeho sbírka čítá sto šedesát aut a stovku motorek. Lidé uvidí takové skvosty jako vůz říšského protektora K. H. Franka, auto, kterým jezdil Tomáš Garrigue Masaryk, závodní motorku Františka Šťastného nebo automobil, kterým Samohýl vozil herce Jaroslava Marvana v roli rady Vacátka v seriálu Hříšní lidé města pražského.

Samohýl má část historické techniky, kterou chce umístit do muzea, zatím jen v soukromých prostorách své firmy. Občas tam návštěvníky na požádání zavede, ale oficiálně není sbírka aut přístupná.

„Měl jsem tu třeba plný autobus Rakušanů. Byli nadšení a už mi volali, že jich příště přijede dvakrát tolik. Cítím, že o veterány mají lidé velký zájem, ale stávající prostory ve firmě už otevírat veřejnosti nebudu. Návštěvníci dost často poškozovali auta a nešlo to uhlídat. V nových prostorech to bude na jiné, reprezentativnější úrovni,“ řekl Samohýl.

Podle Samohýla se v projektu počítá i s velkým parkovištěm, v bývalé vstupní bráně do podniku ZPS vznikne foyer s promítacím sálem a informačním zázemím včetně motoristicky zaměřené restaurace. Vznik expozice sledují i v Centrále cestovního ruchu Východní Moravy. „Vítáme to jako další turistické lákadlo. Návštěvníkům Zlína centrum města příliš mnoho atrakcí nenabízí, muzeum tohoto typu tady určitě chybí.

Jistě to nebude místo, kam by chodil jen specifický typ lidí, ale stane se atraktivní záležitostí pro celé rodiny. Jakmile bude v provozu, určitě ho zahrneme do nabídkových katalogů pro domácí i zahraniční turisty,“ nastínila ředitelka Centrály cestovního ruchu Dana Daňová.

Na otevření se těší převážně stovky příznivců historických automobilů. „Mám pro starou techniku velkou slabost. Vím, že pan Samohýl má ve sbírce unikátní kusy. Je jenom dobře, že si takové skvosty bude moci prohlédnout veřejnost,“ řekl Karel Biča, který sám sbírá staré motocykly.

V muzeu by se v budoucnu možná mohly objevit také další vzácné exponáty jiných sběratelů. „Ještě jsem o tom neuvažoval, je ale docela možné, že by část prostorů mohla patřit zapůjčeným exponátům,“ uzavírá Samohýl.

Najít skvost ve vesnické garáži už je téměř nemožné

Může to být umělecké dílo na čtyřech kolech s legendární značkou Bugatti, ale také třicet let stará škodovka. To všechno se schová pod označením veterán. Lidí, pro které je sbírání staré techniky koníčkem, není na Zlínsku málo. „V současnosti máme ve zlínském veterán klubu pětačtyřicet členů. Zájem o členství je veliký, ale některým lidem jde spíš o to, abychom jim otestovali auta a oni si mohli zažádat o snížení pojistky povinného ručení. Zájemce si proto prověřujeme,“ tvrdí Antonín Smažinka ze zlínského Veteran car clubu.

Podle regulí se mezi veterány počítají vozidla starší pětadvaceti let. „Najdou se pěkná auta i z osmdesátých let, ale už to není ono. Na srazech je moc rádi nevidíme,“ přiznává Smažinka. Přestože je ve Zlíně slušná veteránská základna, srazy starých vozidel tu nemají tradici. „Zlín je moderní město a historická vozidla sem moc nezapadají. Častěji jezdíme do Kroměříže nebo do Holešova. Tam to patří daleko víc,“ míní Smažinka.

Kromě lidí, kteří se sdružují ve veterán klubu, jsou i takoví, kteří shromažďují auta, aniž by se potřebovali o své skvosty dělit. „Někteří nepřiznají, co mají. Svá auta schovávají v garážích a veřejně je neukazují. Jsou to vesměs bohatí lidé, kteří se tím nechlubí,“ říká Smažinka. Podle sběratele motocyklů Oldřicha Šarmana je jejich chování pochopitelné. „Znám pár sběratelů, kterým zloději vykradli garáže. Existují dokonce gangy, které se specializují na veteránisty,“ prohlašuje Šarman, který však sám na své motorové lásky v garáži padat prach nenechává.

Před rokem se spolu s pěti motocyklisty vypravil na osmnáct set kilometrů dlouhou cestu, během níž s historickými stroji zdolali nejvyšší rakouskou horu Grossglockner, když vyjeli až do výšky dva tisíce osm set metrů.

„V expedici byly čtyři jawy péráky z padesátých let a dvě motorky z let šedesátých. Všechny stroje zvládly náročný výjezd bez problémů. Prováděli jsme jenom běžné opravy,“ říká účastník výpravy Karel Biča, kterému veterány učarovaly už v mládí a má doma tři motocykly a závodní auto.

Na závodní vozy se specializuje celá řada sběratelů. Mnoho z nich s nimi pravidelně vyráží i na veteránské soutěže. „Při mistrovství republiky se jezdí veteránské rally, ale také závody do vrchu a na okruzích. Třeba při Barum rally jezdíme Star rally, což je jakási demonstrační jízda bývalých legendárních soutěžních vozidel,“ vysvětluje Smažinka.

Většina lidí, kteří propadli historickým autům, strávila mládí v garáži nebo pracovali jako automechanici. „Ve veteránu jsem se narodil,“ žertuje největší soukromý sběratel v České republice Ladislav Samohýl, jehož otec už v 50.letech začal shromažďovat staré vozy. „První auto v rodině byl Ford T. Otec ho koupil za tři sta dvacet korun. Bylo rozházené na šedesáti metrech čtverečních na jedné zahradě na Podhoří,“ přibližuje Samohýl.

Sehnat raritu je kumšt

Od té doby se rodinná sbírka řádně rozrostla. Dnes čítá na sto šedesát aut a stovku motocyklů. „Mezi skvosty počítám osmiválcové kompresorové mercedesy, osm vozidel bugatti a téměř kompletní sbírku motocyklů Böhmerland,“ vypočítává Samohýl.

Sehnat dnes v Česku vzácnou raritu už není prakticky možné. „Doby, kdy se daly ve vesnické garáži objevit historické poklady, jsou pryč. To už by musela být obrovská náhoda, ale když má někdo velké štěstí, může ještě najít něco pěkného,“ myslí si Smažinka. Podle Samohýla se ale třeba ve Francii ještě dají najít i auta v původním stavu. „A to o dost levněji než v Česku. U nás mají lidé hodně zkreslené představy o ceně. Často mají jen šrot a neví, co by za něj chtěli,“ prohlašuje Samohýl.

Většina sběratelů opravuje své veterány sama či s pomocí přátel. „Ještě se najdou lidé, kteří umí s kladívkem a kusem plechu skoro zázraky. Myslel jsem, že mistři klempíři už vymizeli, ale najdou se i mladí zapálení kluci, kteří to dokážou také,“ těší majitele fiatu z roku 1927 Miloslava Regnera.

Třeba Samohýl má vlastní dílnu. V ní teď vznikají kopie jednoho z typů legendárního závodního vozu bugatti. „Když jsme renovovali originál, museli jsme řadu věcí dodělat. Vyrobili jsme nové bloky motorů, a protože by byla škoda odlévat jen jeden, odlili jsme celou sadu. Máme rozpracovaných dvacet kusů, které budou označené jako nostalgic edition. Kompletní kopie by měly být do roka,“ prozrazuje Samohýl.

Zatímco třeba sběratelé známek nemají problém s místem, s auty je to složitější. „Člověk si postaví jedno auto, pak se zhlédne v jiném a za pár roků zjistí, že neví, kam s tím. Pak třeba vznikne soukromé muzeum,“ směje se Smažinka.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.