Zpěvačka, která chtěla být černoškou

Platila za jednu z hlavních favoritek soutěže Česko Slovenská SuperStar. Nakonec osmnáctiletá Olomoučanka Monika Povýšilová skončila v prvním finálovém kole. „Postoupila jsem až do finále, což beru jako úspěch. Mám teď mnohem větší šanci prorazit se svou muzikou,“ říká Povýšilová.

Vaše vypadnutí bylo podle mnohých odhadů dost překvapivé. Čím si je vysvětlujete? Asi jsem byla málo zajímavá. Nejsem holka, která pláče do kamery, že se jí stýská po rodině nebo chce svého plyšáčka. Nejsem ani žádný extrém, sázela jsem čistě jen na zpěv a to zřejmě lidi tolik nezajímá. Další problém byl, že jsem měla stále pomalé písničky. Slyšela jsem i vysvětlení, že někdo hodně spoléhal na to, že postoupím, a proto mi neposílal hlasy. Ale to si já nemyslím.

Mrzí vás, že nepokračujete dál?
Jsou chvíle, kdy vás mrzí, že končí velmi příjemná etapa bezstarostného života se super partou lidí. Jediná starost byla zazpívat dobře, všechny ostatní problémy šly stranou. Na druhou stranu si řeknete, že konečně můžu dělat, co chci. S ostatními jsem navíc pořád v kontaktu, musím být na přenosech, každé pondělí zpívám společnou píseň. Kdo podle vás soutěž nakonec vyhraje? Myslím, že to bude Lukáš Adamec, protože úplný favorit soutěže nevyhraje prakticky nikdy. Většinou je vítězem člověk poměrně nevýrazný, ale přitom talentovaný, což Lukáš bezpochyby je.

Ať už porota kritizuje sebevíc, všichni soutěžící z devadesáti procent reagují slovem, děkuji. To máte předepsané?
Tak takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Rozhodně nám nikdo neříká, že máme děkovat. Oni by možná byli naopak rádi, kdybychom jim nadávali, aby byla větší show a sledovanost. Ale spíš si myslím, že to je pokorou. Pro mě je vyslechnout si názor od člověka, který toho dokázal více než já, velmi cenné. Jaká atmosféra vládne v zákulisí? Bavíte se s moderátory a s porotci před vysíláním?
Bavili jsme se dost s Helenou Zeťovou nebo s Rytmusem, naopak s Gábinou Osvaldovou jsem se neměla šanci poznat. A s moderátory jsme se hodně sblížili.

Kdy jste začala chtít být zpěvačkou?
Když jsem byla maličká, viděla jsem film Sestra v akci. Chtěla jsem být černoškou, což se mi nepodařilo, ale zároveň i zpěvačkou. Začala jsem se zajímat o gospel a zpívat si doma ve vaně. Pak jsem vyhrála soutěž na táboře Oskava a mí rodiče se tak dozvěděli, že asi umím zpívat. Přihlásili mě do sboru Campanella, kde jsem vydržela asi měsíc. Pak jsem dělala klasiku a v patnácti jsem se přihlásila do Prahy na konzervatoř obor muzikál spojený s herectvím a tancem.

Vzali vás bez problémů?
Málem jsem se tam nedostala! Byla jsem u foniatričky v olomoucké fakultní nemocnici. Ta mi zkoušela rozsah a říkala: Moniko, já vám to potvrzení nemůžu dát, protože vy neumíte zpívat a nemáte šanci být zpěvačkou. Všude jinde mi naštěstí řekli, že je to v pořádku. U talentových zkoušek pak seděl Eduard Klezla, můj nynější pedagog. Tam už to bylo bez problému. Na konzervatoři jsem poznala spoustu skvělých muzikantů, mám tam dvanáctičlennou kapelu.

Chystáte se vydat desku?
Ano, chci udělat svoji desku. Ale zároveň budu pokračovat s kapelou.

Z dosavadních účastníků několika řad Superstar se téměř nikdo neprosadil. Proč?
Asi mylně očekávali, že se jim po Superstar pohrnou nabídky. To je chyba, člověk musí uchopit šanci sám, psát své věci, oslovit muzikanty. Mám výhodu, že mám spoustu kontaktů, vím přesně, co chci dělat a jak. A že musím makat. Po klubech stejně už jezdím.