Zumba je jako divoký mejdan na pláži

Mému vstupu do tělocvičny předcházely dny usilovného přemlouvání těla i duše. Datum, kdy jsem naposledy organizovaně cvičila, už je téměř antické. Otázky, které rozhodnutí komplikovaly, se rojily jedna za druhou. Co si vezmu na sebe, kolik vydrží můj dech a klouby, a jestli se neztrapním před davem.
„Vůbec se nebojte. Tancujete ráda? Zumba je vlastně tanec, prostě se budete držet rytmu hudby. Začínáme pomalým rozehřátím, pak se rytmy střídají. Do toho se dostanete, ženy to mají prostě v sobě,“ uklidňuje mě do telefonu instruktorka Jiřina Švihová. Vzápětí mě ale znepokojí radou, abych vypila raději víc vody než běžně, že dost vypotím.
Dodává, že na zumbu chodí většinou ženy, ale kolegyně už má ve skupině i dva muže.

Překvapené tělo

Začíná rozcvička. V sále se zrcadly je kromě mě dalších čtrnáct žen. Nenápadně si je prohlížím s cílem potěšit se pohledem alespoň na jednu nemotornější, než jsem já. Žádnou nenacházím, ale alespoň jsem si udělala radost zjištěním, že se nikdo nestará o můj pohybový projev. Každý se tu soustředí sám na sebe a na cvičitelku.
Hudba zrychluje a rytmy se střídají. Na koukání okolo už nemám čas, a rychle se přestávám zabývat tím, jestli se mi na těle něco přebytečného neesteticky třese. Zatímco venku neustále klesá teplota, tady jakoby se vzduch bleskově ohříval.
Chvílemi si připadám jako stařenka na mejdanu někde v Karibiku. Dávno zapomenutá radost z pohybu se ale hlásí o slovo a začíná převládat.
„A jdeme na Zorbu!“ udělá mi nepředstavitelnou radost Jiřina Švihová. Vida, řecké rytmy v záplavě latinskoamerických. Alespoň pár minut nebudu za trdlo.
„Ježiš, mně se to plete,“ protestuje jedna z dívek trochu udýchaně. „Já se to taky musela naučit! Jde to!“ odpovídá energická instruktorka zvučným hlasem přesně do rytmu skladby.
To, že miluji Zorbu a že kroky k Theodorakisově skladbě do mě řečtí přátelé nějak vtloukli, se nevylučuje s jasným protestem mého těla proti množství vykouřených cigaret. Ale zároveň si slibuji, že tu nejsem naposled. Kamarádky, které tvrdily, že si skvěle zatančím a odreaguji se od běžných starostí, měly pravdu. Horké rytmy připomínají letní párty v plážovém baru a jednoznačně vítězí nad zimní náladou. U závěrečného protahování přemýšlím, který den bude nejlepší tanci věnovat.

Pravá zumba je radost

Po první lekci nemám na cigaretu ani pomyšlení. Ale je mi příjemně. Uvidíme, jaké bude zítřejší ráno.
Přemýšlím, kde bere Jiřina Švihová energii. Zumbu a aerobic předcvičuje ve všední den po práci a už obětovala i víkendy. Pětkrát týdně ve střekovském Fitness solar centru a dvakrát do týdne v Chabařovicích. A to nepočítáme nutné přípravy. Tolikrát jsem naposledy cvičila v sedmi letech, když ze mě chtěli udělat gymnastku. Už tenkrát mi to přišlo nějak přespříliš.
„Mě to hrozně baví a naplňuje. Jsem člověk, co neposedí ani u jídla,“ směje se Švihová.
Jako instruktorka aerobicu se rozhodla přizpůsobit trendu a pustila se do nového fenoménu zvelebování těla. Zumby, která si rychle začala podmaňovat i fitcentra České republiky.
„Trochu mě štve, že jsou i takoví instruktoři, kteří to buď dělají nelegálně, bez členství v profesním sdružení ZIN, nebo bez hlubšího zájmu. Přitom by měli vědět i něco o anatomii, nepodceňovat třeba úvodní protažení těla a podobně. Chceme přece lidem cvičením pomoci, dodat zdravou energii a radost, ne jim pohyb otrávit nebo jim dokonce ublížit,“ zlobí se Švihová.