Debatovat o krizi s člověkem narozeným v roce 1933 bylo zbytečné. Prý bude všechno fajn, protože on zažil válku, a na to nejde moc co říct. Zažil ji navíc v Plzni, kde bylo skutečně co zažívat, jakkoli se samozřejmě válka dotýká i těch, kteří nikdy neslyšeli ani výstřel.
Zažít světovou válku dá člověku určitě nadhled nad pomíjivými problémy ekonomiky a politiky. Moje babička se narodila v roce 1929, a přestože v Benešově nezažila tolik války jako onen o čtyři roky mladší známý, když si s ní povídám o světě kolem, nadhled je stejný.
Babička si pamatuje všechny prezidenty od Masaryka po Pavla. Všech dvanáct vnímala, i když Masaryka ještě jako malá holka. Byla vždy volit, z povahy volby nevím koho, ale oproti vyhroceným debatám na televizních obrazovkách ji nechaly všechny poslední volby úplně bez emocí. Něco bylo, něco bude. Jsou důležitější věci. Važme si toho, že si můžeme svobodně vybrat. Už to je výhra.
Oba zažili neuvěřitelné změny, a to dlouhodobě téměř výhradně k lepšímu. Fascinující není jen jak moc jsme zbohatli, ale jak úžasné máme technologie, pokrok v medicíně, jak dostupnější všechno je a jak méně násilnou máme společnost. Fascinovat nás může i to, že jsme to vše zvládli navzdory všemu, co nám politika házela pod nohy.
Oba si pamatují nejen horší a lepší prezidenty, ale i všechny zrůdnosti nacismu a komunismu. Oba dobře viděli, že populismus, zklamání a často i bída dokázaly k urnám nahnat masu, která si zvolila ze svého středu nejhorší z nejhorších.
V pozadí všeho toho politického střídání stráží a převlékání kabátů se ale odehrávala během jejich dospělých životů jedna z nejpozoruhodnějších a nejrychlejších změn v dějinách lidstva. Svět se pomalu, ale jistě osvobozoval, otevíral a bylo nás víc a víc. Přicházela jedna ekonomická i společenská revoluce za druhou. Liberalizoval se vnitřní i mezinárodní obchod, demokratizovaly se věci veřejné a celá řada dříve utlačovaných skupin si vydobyla rovné postavení před zákonem.
Ze všeho nejdůležitější ale možná bylo to, co babička popsala nepříliš akademicky při vzpomínce na Milouše Jakeše jako „nikoho už pak nenapadlo, že by dokázal všechno řídit“. „Byli nám tak vzdálení, že jsme věřili, že jsou to polobozi,“ doplnil ji později mladší pamětník. Dnes už jen málokdo věří, že stát má mít neomezenou moc. Boj o to, zda omezovat stát, se zdá být v západním světě vyhraný a ve většině světa na dobré cestě.
Chtějí spravovat veřejné finance? Chtějí tvořit legislativu? Dobře, ale nejsou to žádní polobozi, musíme je kontrolovat, nenásledovat na smrt a čas od času vyměnit. Stále se vede debata o tom, jak velký má stát být. Co vše má dělat a jak máme věci veřejné přesně spravovat. Jen málokde se stále vede debata o tom, jestli stát má být nebo nemá být neomezený.
Politika i díky tomu ztratila na významu, a přestože se někomu po té době v tomto ohledu stýská, je to dobře. Je to jeden z hlavních důvodů, proč se rozběhl pokrok naší civilizace právě v té době tak rychle. A samozřejmě to fungovalo oboustranně, takže ten pokrok a růst našeho blahobytu nám umožnily vymanit se z myšlenky na polobohy, kteří nás vytáhnou z bídy.
Tahle mašina, síť miliard lidí spojených svobodným obchodem i dobrovolnou nezištnou spoluprací, fungovala tak neuvěřitelně, že pomáhala růst i těm, kdo na ni zanevřeli. A díky ní bude líp. Politice navzdory. I když nás politika a politici trápí, nadhled devadesátníků by nás měl uklidňovat, že dlouhodobě se ubíráme správným směrem.
Autor je ekonom, působí na Metropolitní univerzitě Praha
