Když minulý týden ministr vnitra Vít Rakušan představoval spolu s prozatímním ředitelem Miroslavem Štěpánem transformaci České pošty, bylo to už poněkolikáté v posledních dvaceti letech, co politická reprezentace chtěla se státním podnikem „něco“ udělat. Výsledkem posledních pokusů nebylo v zásadě nic, případně zhoršení stavu. Můžeme doufat, že tentokrát to bude jiné.
Musí. V opačném případě podnik fakticky přestane existovat. Před ministrem a celou vládou stojí nelehký úkol, který není ani tak byznysový, jako hlavně politický. Projekt samotného rozdělení České pošty na dvě části, balíkovou logistiku a pobočkovou síť, má byznysovou logiku, stejně jako stabilizace a nalezení nějakého nového smyslu pro přerostlou pobočkovou část, která dlouhodobě vytváří hlavně náklady, a už ne tolik výnosy. Chronicky ztrátový státní podnik na to podle svého ředitele bude potřebovat až třímiliardovou transformační injekci ze státního rozpočtu. A to už bude muset ministr Rakušan politicky obhajovat.
Co stát poště dluží
Je ale asi dobré připomenout, proč jsme se dostali až tam, kde jsme: protože politická reprezentace v posledních dvaceti letech velmi důsledně a „poctivě“ problémy pošty neřešila, naopak spíš prohlubovala. Jaký rozdíl oproti řadě zemí hlavně v západní Evropě, které daly už dávno svým poštám v reakci na technologický pokrok a změny v chování spotřebitelů nějaký nový smysl. Většinou je navíc stihly zčásti nebo zcela zprivatizovat nebo transformovat. Proto je třeba německá pošta světovým lídrem v logistice a nizozemská PostNL představuje natolik kvalitní byznys, že přilákala i Daniela Křetínského a Patrika Tkáče, kteří v ní za miliardy koupili postupně bezmála třetinový podíl.
Česká vláda, ať už ji tvořila pravice, nebo levice, se však ke státnímu podniku dosud chovala víc než macešsky. Důkazů je dost. Prvním je vynucený extrémně vysoký počet poboček na relativně malou zemi, který vláda stanovila dříve na 3200 a dnes na 2900, takže nadále zůstává jednou z nejhustších sítí v Evropě. Provoz tohoto monstra je logicky drahý, nicméně pro řadu starostů je pošta v každé obci fetišem, jehož se odmítají vzdát.
Druhý hlavní důkaz leží ve státem „objednávaných“ takzvaných základních službách, za které ale stát pořádně neplatí. Pošta musí zajišťovat doručování dopisů, složenek, zásilek pro nevidomé a další služby, a to v určité kvalitě. Za to jí podle zákona patří úhrada čistých nákladů. V posledních třech letech je státní podnik vyčíslil a Český telekomunikační úřad jako regulátor posvětil každoročně na něco přes 1,8 miliardy. Pošta ale dostala vždy méně – 1,5 miliardy. Proč? Kvůli stropu na tyto náklady, bez ohledu na jejich reálnou výši. Rozhodli o tom zákonodárci, když přijímali novelu zákona o poštovních službách v roce 2019. Předtím to bylo pár let dokonce jenom půl miliardy. Stát si tak vždy „objednal“ služby mnohem vyšší hodnoty, než jakou reálně zaplatil.
Pokud tentokrát transformační úsilí vyjde, na konci bude z pošty vydělena firma na balíkovou logistiku v podobě státní akciovky. Prozatímní šéf pošty Štěpán se v rozhovoru pro Hospodářské noviny vcelku jasně vyjádřil, že bude dávat smysl, aby do této státní akciovky vstoupil strategický investor. Možná by ale nakonec bylo lepší tuto část prodat celou; důvodů, proč by ji stát měl držet, tolik nenajdeme. Určitou představu, jak vysokou hodnotu mají balíkové logistické firmy v Česku, získáme příští rok po dokončení prodeje Zásilkovny (která je samozřejmě v nesrovnatelně lepším stavu než balíková část České pošty). Bezpochyby půjde o vyšší jednotky miliard korun.
Nový smysl sítě poboček
Pošta také prodá řadu nemovitostí dohromady asi za 4,5 miliardy. Nakonec zbude pobočková síť, kterou má zachránit (a dát jí další smysl) hlavně spolupráce s úřady a institucemi. Pošty se tak mají stát zčásti kontaktními místy úřadu práce, ČEZ nebo ČSOB, možná zdravotních pojišťoven, na jejich přepážkách by bylo možné podávat žádosti o dotace a podobně. Rozsáhlá pobočková síť by tak byla prostorem, kde by alespoň zčásti mohli nejen svůj kontakt se státem řešit lidé, kteří z různých důvodů nechtějí používat digitální služby.
Finančně je plán velmi ambiciózní hned v několika rovinách. Podnik počítá s tím, že pokud se všechno povede, bude v provozním zisku už v roce 2025. Dost to ale závisí na tom, jak se podaří uřídit celý proces v parlamentu. Bude potřeba minimálně dvou zákonů: jeden upraví transformaci podniku a druhý změní pravidla pro poskytování poštovních služeb – a dá se předpokládat, že také přinese nový princip placení státu za onu univerzální službu, současný stav udržitelný není.
Nakonec půjde nejvíc o peníze: kolik a kdy je pošta bude dostávat. Dosud jí stát platil nejen málo, ale také s několikaletým zpožděním. To bude potřeba změnit. A jisté je, že obhajoba proměny pošty i toho, že do její transformace bude stát muset vložit další veřejné peníze, přijde ministra Rakušana na nemálo politického kapitálu.
