Češi czexit nechtějí. Bez Evropské unie bychom dopadli jako Kaliningrad

Češi „czexit“ nechtějí. Bez Evropské unie bychom dopadli jako Kaliningrad.

Češi „czexit“ nechtějí. Bez Evropské unie bychom dopadli jako Kaliningrad. Zdroj: ČTK

Tisíce Čechů na Staroměstském náměstí v Praze oslavují vstup do Evropské unie.
Symbolické ničení hranic po vstupu do Evropské unie
Tehdejší český prezident Václav Klaus na oslavách vstupu ČR do Evropské unie
Referendum o vstupu do Evropské unie se neobešlo bez protestů.
Na společnou evropskou měnu euro Česká republika v nejbližší době nejspíš nepřejde.
6
Fotogalerie

V polovině června si Česká republika připomene dvacet let od referenda, v němž se občané 77 procenty hlasů vyslovili pro vstup do Evropské unie. Členem evropského bloku se naše země stala o necelý rok později. Jak tento krok ovlivnil tuzemskou ekonomiku? Proč ani po dvou dekádách v unii neplatíme eurem? A co by se stalo, kdyby tehdejší hlasování dopadlo jinak? 

Ačkoli jsou Češi zpravidla označováni za jeden z nejeuroskeptičtějších národů, není to tak úplně pravda. Kdyby se dnes konalo referendum o vystoupení republiky z Evropské unie, takzvaný czexit, až 63 procent občanů by hlasovalo pro setrvání a 56 procent dokonce nahlíží na naše členství v sedmadvacítce optimisticky, zjistil průzkum, který provedl Institut pro evropskou politiku Europeum ve spolupráci s analytickým ústavem STEM. Na druhé straně nelze přehlížet, že nadšení „z návratu na Západ“ od roku 2003 citelně ochladlo a negativní vztah k Bruselu dlouhodobě převažuje zejména u obyvatel s nižšími příjmy a vzděláním.

„Musíme se ptát, co unijní integrace přinesla těm, kteří si například nemohou dovolit odjet na dovolenou po Evropě nebo na Erasmus a kterým v rámci globalizace zkrachovali zaměstnavatelé. Nebo těm, kteří se kvůli nízkým mzdám cítí jako občané EU druhé kategorie,“ podotýká výzkumná pracovnice Institutu pro evropskou politiku Europeum Klára Votavová. Všechny unijní politiky včetně dekarbonizace či digitalizace by proto podle Votavové měly pamatovat na sociální rozměr a přibližování životní úrovně mezi regiony.  

Dalším problémem je skutečnost, že řada občanů má jen limitovanou představu o tom, jak vlastně Evropská unie funguje, a politici a instituce často nezvládají své kroky srozumitelně vysvětlovat. „Například Green Deal přinese velké zásahy do života každého z nás, což samozřejmě vzbuzuje obavy. Komunikace o těchto návrzích se však bohužel často smrskává pouze na nejkřiklavější detaily místo toho, aby někdo veřejnosti představil danou problematiku v kontextu, s reálnými očekávanými dopady, a vyzdvihl důvody vzniku či případná pozitiva,“ soudí ekonom České spořitelny Radek Novák. 

Velký podíl na českém euroskepticismu mají samozřejmě i konkrétní politické osobnosti. „Třeba Andrej Babiš nebo Tomio Okamura využívají různých národních traumat z minulosti, jako je mnichovská dohoda a obavy z budoucnosti, jako jsou dopady migrace a zelené transformace, aby pomocí kritiky EU mobilizovali své voliče před volbami,“ myslí si Votavová. 

Výraznou roli ve formování antibruselských postojů v Česku sehrál též bývalý premiér a prezident Václav Klaus. „Ten byl i před naším vstupem do EU skeptický k evropské integraci, která by šla nad rámec ekonomické spolupráce. Jeho opatrný přístup k sedmadvacítce zůstává přítomný ve vládnoucí ODS, a to přestože voliči této strany patří mezi vítěze transformace a globalizace, kteří z unijního členství spíše těží,“ upozorňuje Votavová. 

Podnikání bez bariér

Když se oprostíme od ideologií a podíváme se objektivně na to, co členství v Evropské unii Česku přineslo, je nutné konstatovat, že výhody jasně převažují nad nevýhodami. „Česká republika má jako členský stát EU větší vliv, než by jako stát střední či malé velikosti měla v opačném případě. A jakkoli je za nejdůležitějšího garanta bezpečnosti považováno NATO, i bezpečnostní rozměr EU nabírá v poslední době na důležitosti,“ říká ředitelka pro výzkum z Asociace pro mezinárodní otázky Pavlína Janebová. Evropská unie nám, byť nedokonale, slouží i jako pojistka pro dodržování základních principů právního státu. Asi největší přínosy jsou ale samozřejmě ty ekonomické.

Od roku 2004 do roku 2022 vzrostl tuzemský HDP na hlavu o 44 procent. Český export se za stejné období více než zdvojnásobil, přičemž do zemí Evropské unie míří přibližně osmdesát procent našich vyvážených výrobků a služeb, takže jsme vlastně na přístupu na jednotný unijní trh do značné míry závislí. „Členství v EU boří řadu bariér pro podnikání českých firem na evropských trzích, zjednodušuje nejen vývoz a dovoz, ale i finanční transakce. Zároveň zvyšuje právní jistotu pro české investory v ostatních státech EU,“ vypočítává Novák. Česká republika rovněž za dobu svého členství odčerpala ze společného evropského rozpočtu více peněz, než do něj odvedla. 

Pokud jde o nevýhody, je pravdou, že se vstupem do EU mohou na tuzemský trh snáze pronikat konkurenti z ciziny a český průmysl se v podstatě stal závislým na zahraničních mateřských společnostech. Jen loni odtekly z tuzemska dividendy zahraničním firmám za téměř čtvrt bilionu korun. Za nevýhodu mohou být pokládány i nové unijní regulace omezující byznys, zejména ty, které vycházejí ze zmiňované Zelené dohody pro Evropu (Green Deal). Otevřená česká ekonomika si nicméně podle expertů nemůže dovolit nezohlednit trendy, jako je dekarbonizace.

„Pokud i ostatní země EU budou vyrábět a prodávat auta na elektrický pohon a vyžadovat do nich součástky, může Česká republika jen stěží nadále produkovat auta se spalovacím motorem. A to ani nemusíme zmiňovat Čínu a Spojené státy, které také masivně přecházejí na elektromobilitu,“ míní Votavová. „Zároveň platí, že koukat se na klimatickou změnu a její řešení pouze ekonomickým prizmatem je nedostatečné, neboť se jedná o existenciální hrozbu,“ dodává.  

Plány Evropské unie v oblasti elektromobility:

Video placeholde
Elektromobilita: Jaké jsou plány EU a světa? • Videohub

Členství bylo nevyhnutelné

Kdo stále pochybuje o tom, zda je členství v Evropské unii pro Česko výhodné, či nikoli, může si představit, jak by to vypadalo, kdyby Češi před dvaceti lety v referendu vstup odmítli. „Zahraniční investice by nás obloukem míjely, hospodářství by nerostlo tolik jako u sousedních zemí, nezaměstnanost by byla mnohem vyšší a celková životní úroveň obyvatel nižší. Myslím, že by nás to donutilo, abychom dříve či později do unie stejně vstoupili,“ konstatuje Novák.  

„Například Norsko kvůli odmítnutí v referendu do EU sice formálně nevstoupilo, ale přesto je součástí jednotného vnitřního trhu. Následkem toho přijímá průběžně prakticky veškerou unijní legislativu, ale na rozdíl od Česka nemá místo u jednacího stolu. Téměř stejně je na tom i Švýcarsko,“ doplňuje Votavová. 

Není pravděpodobné, že by si Česká republika dokázala vybudovat autonomní hospodářství nezávislé na unijním vnitřním trhu – problémy s tím má po brexitu ostatně i daleko větší, bohatší a globálněji zaměřená Velká Británie. „Vzhledem k tomu, že všichni sousedé České republiky do roku 2004 do unie vstoupili, naše země by se stala izolovaným ostrůvkem uprostřed Evropy, tedy něčím na způsob Kaliningradu,“ tvrdí Votavová.   

Jedinou alternativou by tak bylo navázání užší obchodní a politické spolupráce s jinými zeměmi. Že by to pravděpodobně bylo putinovské Rusko, se vzhledem k historickým a geografickým předpokladům velice nabízí.

Koruny se nevzdáme

Česká republika se spolu se vstupem do Evropské unie formálně zavázala k přijetí společné evropské měny. K tomu jsme měli nakročeno již před finanční krizí v roce 2009. Nakonec se tak ale nestalo a po bezmála dvou desetiletích ji stále nepoužíváme. Přechodu na euro je navíc na základě průzkumu Europea a STEM příznivě nakloněno pouhých osmnáct procent občanů. „Není zde politická vůle ani podpora veřejnosti. Euro totiž není v Česku vnímáno ekonomicky, ale jako identitární věc,“ vysvětluje Janebová. 

Přijetí společné měny by přitom jednoznačně pomohlo tuzemským exportérům. Velké i některé střední podniky už částečně fungují v eurech, stejně jako řada finančních investic. „Pokud by využívání eura u nás rostlo i nadále, dával by vstup do eurozóny čím dál tím větší smysl,“ domnívá se Novák. 

Česko v současné době euro přijmout nemůže, neboť nesplňuje příslušná hospodářská kritéria. Podle europoslance a bývalého viceguvernéra České národní banky Luďka Niedermayera (TOP 09) nicméně může být za určitých podmínek připraveno už za tři roky. „Čili už příští vláda si může dovolit euro přijmout,“ řekl Niedermayer E15. 

Většina odborníků ale nepředpokládá, že se tak stane. „V zásadě v české společnosti existuje široký konsenzus, že euro nechceme, a pro jakéhokoli politika bude velmi obtížné tuhle situaci změnit,“ uvádí výzkumný pracovník Europea Vít Havelka. „Na vstupu do eurozóny se ani nynější proevropská vládní koalice neshodne, takže v nejbližší době kroky tímto směrem nejspíš nečekejme,“ souhlasí Janebová. 

Prohraná bitva za spalovací motory

Evropskou unii čeká v následujících letech spousta zásadních výzev. Koronavirová pandemie upozornila na křehkost mezinárodních dodavatelských řetězců a povede ke snahám o relokaci klíčových průmyslových sektorů zpátky na kontinent. Válka na Ukrajině obnažila energetickou závislost Evropy na Rusku a dost možná urychlí přijetí Ukrajiny, Moldavska či států západního Balkánu do sedmadvacítky. Digitalizace proměňuje podobu práce. Zásadní výzvou zůstává i klimatická krize.     

Odborníci se shodují, že jestli chtějí být Češi v Evropské unii spokojenější, musejí v ní hrát aktivnější roli a zapojit se do překonávání zmíněných překážek. „Loňské předsednictví Česka v Radě EU ukázalo, že jsme toho schopni, je však nutné tomu dát prioritu. Je mnohem lepší být u tvorby nových regulací a obrušovat hrany hned od začátku, než se pak při schvalování podivovat nad výslednými návrhy,“ vyzývá Novák. 

„Měli bychom být jako členský stát proaktivnější a vyvarovat se přístupu, kdy se vůči řadě návrhů kriticky vymezujeme, ale sami nepředkládáme realistická alternativní řešení. Je třeba definovat svoje pozice v zásadních tématech a politikách, ty konstruktivně komunikovat a hledat pro jejich podporu partnery napříč celou unií,“ navrhuje Janebová. 

S tím souhlasí i Votavová. „Jednoduše řečeno, Česká republika by se měla stát zemí, která bude v Evropské unii hrát roli odpovídající své rozloze a geografii. Respekt, který jsme si v Evropě vydobyli úspěšným předsednictvím, by vláda neměla promrhat například ideologickým tlačením prohrané bitvy za zachování výroby spalovacích motorů,“ uzavírá.  

Česká cesta do EU

  • Oficiální žádost o vstup do Evropské unie podala česká vláda na začátku roku 1996. Smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu roku 2003 v Aténách. 
  • Referendum proběhlo 13. a 14. června 2003. Pro schválení smlouvy se tehdy vyslovilo přes 77 procent hlasujících.
  • Česká republika se oficiálně stala členským státem Evropské unie 1. května 2004, kdy k EU přistoupily také Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. 
  • Český vstup do unie probíhal v rámci širšího globálního vývoje, který započal už po rozpadu sovětského impéria v roce 1991. Přistoupení zemí střední a východní Evropy bylo součástí jejich reintegrace do globalizované kapitalistické ekonomiky a také dlouho očekávaného sjednocení Evropy.