Poslední rok se mluvilo více než kdy jindy o tom, že Česko potřebuje nový růstový impulz, případně úplně nový ekonomický model. Byli jsme „na křižovatce“, „na rozcestí“ a bylo to „teď, anebo nikdy“. O prorůstových opatřeních mluvil premiér, ministerstvo průmyslu a obchodu, Hospodářská komora a v neposlední řadě i Národní ekonomická rada vlády. Ta dostala od kabinetu úkol dokument k prorůstovým opatřením vytvořit. Ke konci prázdnin se dobrovolně přihlásila část členů do pracovní skupiny a dali jsme se do práce. Asi nikoho nepřekvapí, že z větší části jsou kýžená opatření dobře známá, a dokonce navrhovaná v minulosti.
Připomeňme, že někteří kolegové z NERV jsou matadoři na poradenských pozicích. Přestože celý úkol vzali nesmírně zodpovědně, přistupovali zároveň k sepisování jednotlivých návrhů s neskrývaným realismem ohledně toho, jak rychle, a zda vůbec se alespoň některé body můžou uskutečnit. Těch překážek na cestě od myšlenky k platnosti je zkrátka tolik, že si musíme dopředu přiznat, že nelze udělat vše. Už jen kvůli tomu, že je omezený čas. To by nám ale nemělo bránit zkusit poskládat to nejlepší, co jsme v šuplících či hlavách našli. Možná nejtěžší ale bylo si vůbec definovat, co vlastně hledáme.
Co to znamená „prorůstové opatření“? Taková def inice musela přijít jako úplně první. Má‑li to být jen a pouze o tom, co by dokázalo podchytit například HDP, potom se můžeme dívat buď na nabídkovou, anebo poptávkovou stranu. Poptávková strana by dávala smysl, pokud bychom měli nízkou inflaci a vysokou nezaměstnanost, ale to je přesný opak toho, čemu jsme čelili a čelíme. Naopak nabídková strana umí podpořit růst za současného tlaku na nižší inflaci. A pokud by to mělo být trvalé a nikoliv jen dočasné, pak se typicky bavíme o tom, že chceme nakopnout potenciál dané ekonomiky. A to je přesně to, co nám v Česku chybí.
Podhoubí k růstu máme, ale potenciál bychom mohli poslat ještě dál. Kéž by nám ve státním rozpočtu zůstávaly desítky miliard a měli bychom prostor se hádat o tom, kde je nejlépe co upravit, ale tomu jsme zatím daleko. A navíc bychom tím šli proti konsolidačnímu úsilí, ke kterému jsme chtěli přispět dříve. Potom už jen stačí nasbírat nápady a inspiraci a roztřídit vše do kategorií. Bylo jasné, že shoda je na trhu práce, vzdělávání, veřejné správě, bydlení a investicích. Sepsané návrhy pak běžely na rezorty a vrátily se nám s bohatými komentáři. Někdy i tak přísnými, že jsme museli daný bod zásadně předělat. Ale jsme ekonomové a dobře chápeme dělbu práce a specializaci, takže nás příliš nepřekvapilo, že nerozumíme všemu perfektně.
Co ale s takovým dokumentem dále? Potud to bylo jednoduché, ale nyní je potřeba ho převést do praxe, a to může být kámen úrazu. Potřebujeme to. Česká ekonomika má pořád prostor k růstu, jen to není tak jednoduché jako dříve. Můžeme mít štěstí, ale bez něj nelze čekat se založenýma rukama a doufat, že nás zachrání růst Německa a 35 let stará transformace. Nyní je to na nás.
Nápady na stole jsou a nejen z NERV, a tak to jediné, co nám zbývá, je politická odvaha a akceschopnost vládních politiků. Ti dlouhodobě mluví o tom, že se do toho chtějí v druhé polovině svého volebního období opřít, ale politologové moc rádi připomínají, že čím blíže budeme k dalším volbám, tím těžší jakýkoliv krok bude. Čas ale ještě je. Čím dříve se do toho pustíme, tím lépe pro naši budoucnost.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha
