Chcete po roce 2028 stavět v Praze? Bez Metropolitního plánu to půjde těžko
- Praha po 25 letech nutně potřebuje nový Metropolitní plán, protože stávající pravidla z roku 1999 již neodpovídají realitě a brzdí rozvoj metropole.
Nový plán není jen urbanistickou vizí, ale klíčovým ekonomickým nástrojem.
Pokud nebude plán schválen včas, hrozí Praze od roku 2029 stavební paralýza.
Praha stojí na rozcestí. Po více než 25 letech fungování se zastaralým územním plánem z roku 1999 má nyní možnost schválit Metropolitní plán, který určí její podobu na další dekády. Debata o Metropolitním plánu se často vede jako technická nebo urbanistická. Ve skutečnosti je ale především ekonomická.
Nejde totiž jen o to, jak bude Praha vypadat a jestli ulicemi budou jezdit tramvaje, kola nebo auta. Jde o to, zda bude schopná růst, přitahovat lidi, kapitál a příležitosti. A právě v tomto ohledu dnes Praha naráží na své limity. Proč si myslím, že Praha nový Metropolitní plán potřebuje? Ze tří důvodů.
Tři důvody
Zaprvé, metropole dál poroste, otázkou je, zda řízeně, tedy přetvoří růst do příležitosti, nebo živelně, což bude generovat společenské náklady. Praha je dlouhodobě nejsilnějším ekonomickým centrem České republiky. Vytváří zhruba čtvrtinu národního HDP, koncentruje pracovní příležitosti, univerzity i zdravotnictví. To z ní dělá přirozený magnet, který přitahuje lidi z celé země i ze zahraničí. Tento trend není dočasný, naopak je strukturální.
Lidé se stěhují tam, kde vznikají příležitosti – a hlavní město tyto příležitosti nabízí. Navzdory dřívějším představám o decentralizaci ekonomiky se ukazuje, že velká města svou roli neztrácejí, ale posilují. Zásadní otázka proto nezní, zda Praha poroste. Jasně že poroste. Otázka zní, zda bude tento růst řízený, nebo chaotický. Dnes Praha na tento tlak není připravená. Ne proto, že by jí chyběl prostor nebo kapitál, ale proto, že její regulační rámec nedokáže umožnit dostatečně rychlou výstavbu. Město tak čelí situaci, kdy poptávka roste, ale nabídka zůstává rigidně omezená. Bez nového územního plánu bude tento nesoulad pokračovat – a s ním i jeho negativní dopady.
Bydlení je problém
Zadruhé, nedostatek bydlení je ekonomický problém, ne jen sociální. Výsledkem současného stavu je strukturální nedostatek bydlení. Deficit přesahuje sto tisíc bytů a v systému je zároveň zablokováno přibližně 150 tisíc bytů v různých fázích přípravy. To znamená jediné: Problém není v tom, že by se nechtělo stavět. Problém je, že se stavět nedá. Každý, kdo přijde do Prahy a vytvoří tím novou poptávku na jeden nový byt, na něj v průměru čeká 6 až 8 let. Strašné. Jedinou možností, jak jej získat rychleji, je najít jej v okolí Prahy (a tím městu a jeho obyvatelům vygenerovat náklady, např. s dopravní infrastrukturou), nebo vytáhnout peněženku a přeplatit několik stovek tisíc lidí, kteří čekají ve frontě před ním.
Důsledky jsou viditelné. Praha patří mezi nejméně dostupná města v Evropě. Ceny novostaveb dosahují 175 až 200 tisíc korun za metr čtvereční a rostou tempem 10 až 15 procent ročně. Bydlení se tak stává nedostupným i pro střední třídu, kterou ale město pro svůj rozvoj potřebuje. Z ekonomického hlediska jde o učebnicový příklad omezené nabídky: Pokud se nestaví, ceny rostou, a pokud ceny rostou příliš rychle, dochází k vytlačování obyvatel a deformaci trhu.
Tento stav má navíc širší dopady. Nedostupné bydlení omezuje mobilitu pracovní síly, zvyšuje náklady firem a snižuje konkurenceschopnost města. Každý rok odkladu přitom znamená desítky miliard korun v nerealizovaných investicích a miliardy korun, které domácnosti přeplácejí za bydlení, a tím pádem je neutrácejí jinde. Metropolitní plán je v tomto kontextu klíčový. Ne proto, že by sám o sobě stavěl byty, ale proto, že vytváří podmínky, aby se stavět mohlo. Rychle, hustě a kvalitně.
Bez Prahy Česko neporoste
Zatřetí, bez funkční Prahy nebude fungovat ani ekonomika. Praha není jen jedním z regionů. Je čtvrtým nejbohatším regionem v EU, je centrem, na kterém stojí velká část české ekonomiky. Pokud město nefunguje, dopady se přenášejí do celé země. Nedostatek bydlení vede k odlivu obyvatel do okolních regionů, k přetížení infrastruktury a ke zhoršování kvality života. Firmy ztrácejí pracovní sílu, rostou jim náklady a klesá jejich schopnost konkurovat.
Současně Praha trpí strukturálním problémem nízké hustoty. Ve srovnání s jinými velkými městy je relativně řídká, což zvyšuje náklady na infrastrukturu a podporuje rozlézání města do krajiny. Moderní města přitom směřují k vyšší kompaktnosti a efektivitě. Metropolitní plán tento problém reflektuje. Směřuje výstavbu do brownfieldů a do oblastí v dosahu veřejné dopravy. Zároveň zavádí jednotný a předvídatelný rámec, který nahrazuje současnou roztříštěnost a neefektivitu. Bez tohoto rámce zůstane Praha závislá na individuálních změnách a pomalých procesech, které brzdí rozvoj.
Konec staveb od roku 2029?
Stávající územní plán přestane nejpozději v roce 2028 platit. Pokud nebude nahrazen, hrozí, že od roku 2029 nebude možné v Praze prakticky nic stavět. Alternativou k přijetí plánu tedy není lepší plán. Alternativou je stagnace.
Jistě platí, že Metropolitní plán není dokonalý. Každého, kdo se s ním seznámil, což vám mimochodem doporučuji, napadne pár subjektivních věcí, co by se dalo zlepšit. Tím nejlépe zjistíte, že je výsledkem kompromisu a dlouhého procesu, který férově reflektuje různé zájmy a priority. Mimoto jej samozřejmě v budoucnu bude možné upravovat a zpřesňovat.
Z ekonomického hlediska je ale zásadní jiná věc: Bez Metropolitního plánu Praha nedokáže vyřešit své klíčové problémy. Rozhodnutí o jeho schválení proto není volbou mezi ideálním a nedokonalým řešením. Je to volba mezi tím, zda bude Praha schopná růst, nebo zda zůstane uzavřeným, drahým a postupně méně funkčním městem.
A právě proto by měl být Metropolitní plán schválen.
