Když se rozhodneš si nevybrat, stejně sis vybral, zpívá kanadská skupina Rush v písni příznačně nazvané Freewill, tedy svobodná vůle. A lépe to říct nejde. Platí to nejen u každého z nás, když nás volba paralyzuje a rozhodneme se nic neudělat. Stejné je to i u státu, jehož představitelé se často rozhodují, ale pro jistotu, aby něco nepokazili, nic neudělají. I to je volba. A často velmi špatná.
Známe to ze vztahů. Naši milí čekali na nějaký krok. Nemohli jsme se rozhodnout, jakou nohou vykročit ve vztahu dál, ale ve skutečnosti jsme se rozhodnutí nevyhnuli – rozhodli jsme se nerozhodnout se. I to bylo rozhodnutí a nejspíš si dobře vzpomenete, že to bylo zpravidla to nejhorší rozhodnutí, které končilo kopačkami. Naše ekonomika by si ale zasloužila kopačku, ne kopačky. Potřebovala by nakopnout. Čísla mluví jasně. Už tři kvartály po sobě nerosteme a nedostali jsme se ještě ani na předpandemickou úroveň. Něco zjevně nefunguje, když máme nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii a zároveň rosteme nejméně. To standardní ekonomická učebnice neumí uspokojivě vysvětlit. A především se nám nedaří ve srovnání s okolními zeměmi.
Co dělá Polsko o tolik lépe než my? Proč se na Slovensku vrátili na předpandemický růstový trend, a my ne? Škodolibého by mohlo těšit, že v tom nejsme sami, nedaří se ani Německu. Radost bychom z toho ale mít neměli, protože část našeho nerůstu je způsobena právě nerůstem našeho západního souseda. Naopak, pokud se rozhodneme nic nedělat, nezbývá nám než se modlit, aby se Německo vzpamatovalo a vytáhlo nás s sebou, ostatně jako to dělávalo v minulosti.
Pokud se ale nechceme spoléhat na německý zázrak, a nejspíš bychom tak úplně neměli, nezbývá nám než si vybrat mezi kopačkami a tím, že českou ekonomiku nakopneme sami. Jak na to? Nápadů je nespočet, ale ideálně by měly splňovat tři základní pravidla. První pravidlo je, že nepotřebujeme hledat něco úplně nového – můžeme se inspirovat v zahraničí, v dávno napsaných návrzích a někdy i v naší historii. Asi nikoho nepřekvapí, že těch návrhů z dob minulých, které se nyní jen oprašují a opět vytahují na stůl, je opravdu hodně.
Třicet let jsme to zkoušeli a nevyšlo to, ale třeba to vyjde teď, naděje umírá poslední. Není potřeba nic zásadního vymýšlet, jen seskládat a prosadit už dávno známé, napsané a vyzkoušené. Druhé pravidlo souvisí s naší současnou situací: ekonomika stagnuje, ale nejsme ve standardní recesi. Nedává smysl nakopávat ekonomiku masivními vládními výdaji jako během velkých krizí. Už jen kvůli tomu, že by to nakoplo nejen ekonomiku, ale hlavně inflaci.
Opatření musí být protiinflační, tedy taková, která zvýší potenciál české ekonomiky. Třetím pravidlem je nečekat zázraky. I kdybychom vytáhli všechny ty zaprášené návrhy ze šuplíku a okamžitě je provedli, růst nenakopnou hned. Vzít v recesi peníze a postavit hladovou zeď funguje okamžitě a je to viditelné. I proto to mají politici rádi. Politici za sebou chtějí mít velké pomníky. Drobná nabídková opatření zvyšující potenciál naší ekonomiky nejenže nebudou příliš vidět, ale smetanu slízne za dlouhé roky někdo úplně jiný, možná i z úplně jiné politické strany.
Nakonec to tedy celé stojí a padá s politickou odvahou. Jestli je to optimistická, nebo pesimistická vyhlídka, to si musí každý rozhodnout sám. Nejde ale o málo. Je to rozdíl mezi tím, jestli českou ekonomiku nakopneme, nebo dostane kopačky.
