Jakmile stát jednou začne něco dotovat, jen těžko a bolestně s tím přestává. Názorně to nyní vidíme na takzvané regulované složce ceny energií, tedy poplatcích za distribuci, ztráty v síti, a především v platbách na obnovitelné zdroje, které rok a něco platil státní rozpočet za občany a firmy. Návrat těchto poplatků na účty za energii nyní vyvolává vášně.
Elektřina místo aby konečně alespoň trochu zlevnila, zase zdraží. Většině sice jen maličko, ale některým více a pro firmy jde zřejmě o docela velkou ránu. Objevují se hlasy, že pro energeticky náročné provozy to může být likvidační. A v dotacích je tak nutné pokračovat, alespoň v případě firem.
Miliardy už byly utraceny
Dokonce je mnohým jasné, odkud lze vzít peníze. Přece z emisních povolenek. Z nich sice podle nové směrnice EU nelze dotovat staré soláry, které splácíme aktuálně, ale jen nové, nicméně směrnice platí až od letoška a Česko ji zatím nestačilo převést do domácí legislativy, a tudíž vlastně u nás neplatí, takže ještě rok bychom mohli ty povolenky používat ke snížení cen za energie.
Což o to. V příštím roce mají vynést osmdesát miliard korun, které zaplatí spotřebitelé v cenách té druhé, neregulované složky na účtech, tedy silové elektřiny. Bylo by jen spravedlivé jim alespoň část vrátit. Jenže těch osmdesát miliard již bylo utraceno. Půlka na další výdaje rozpočtu, tedy na důchody, platy státních zaměstnanců a různé státní investice, druhou sežerou jiné ekologické dotace. Především na nové soláry a větrníky, ale také na zateplování těch slavných domů po babičce.
Budeme muset dělat další dluhy
A také na revoluci ve vytápění, která je teprve v zárodku, ale brzy přijde. Návrh ministra životního prostředí Hladíka zakázat prodej kotlů na uhlí od roku 2025 sice zatím neprošel, ale do budoucna je to jasná věc, v Německu nyní na poslední chvíli kvůli masivnímu odporu veřejnosti cukli od zákazu prodeje a instalace dokonce plynových kotlů od stejného data. Takže je jasné, kudy vede cesta. Navíc rok dotací by nám moc nepomohl, jen by se ten náraz do zelené reality odložil o rok a pak by přišel v ještě silnější podobě, protože tyto poplatky porostou nyní s rozvojem obnovitelných zdrojů trvale a masivně.
Jenže tohle naše odsouzení k drahotě má ještě jeden významný rozměr – a tím je konkurenceschopnost tuzemských firem. Německo před pár dny schválilo dotace do cen energií pro firmy na příští rok ve výši 12 miliard eur, což je tři sta miliard korun. Česko by ke srovnání kroku muselo dotovat minimálně třiceti miliardami korun. Ty v rozpočtu ovšem nemáme, a pokud nechceme naše zadlužování ještě zrychlovat, tak bychom je ani hledat neměli. A EU jen trpně přihlíží, jak Němci ničí její základní smysl existence, jímž je fungování společného trhu s rovnými podmínkami pro všechny jeho účastníky.
Ale nejspíš budeme muset další dluhy dělat, protože nechat velkou část průmyslu padnout si dovolit nemůžeme. A je otázkou, jak dlouho to vydržíme, protože nejvážnější na celém problému je, že nejde o nějaký výkyv na trhu, který se přežene, ale o dlouhodobý trend spojený s dekarbonizací energetiky. Klasické zdroje zdražují emisní povolenky, jejichž cena poroste, protože jejich počet bude podle plánu EU trvale klesat a je možné na to spekulovat.
Vzývané obnovitelné zdroje, které na první pohled vyrábějí lacinou elektřinu, jsou zatím stále drahé, protože potřebují nejen dotace, ale ke svému využití také obrovské investice do rozvodných sítí a do zdrojů na vyrovnávání výpadků, kdy nefouká a nesvítí slunce. A to dramaticky prodražuje zrovna tu regulovanou složku, o níž je právě řeč. Nakonec kromě toho, že i tak bude energie drahá, ještě poroste státní dluh.
Přesto zastánci Green Dealu vytrvale tvrdí, že příčinou našich aktuálních problémů je právě to, že se zde podcenilo budování solárů a větrných elektráren v posledních deseti letech. A elektřina je drahá právě proto, že máme vysoký podíl elektřiny vyráběný z uhlí. Jen slepý přitom nevidí, že právě Německo, které vyrábí v obnovitelných zdrojích už větší díl své energie než my z uhlí, má spolu s námi nejdražší silovou elektřinu v Evropě. A my se za ním vlastně jen vezeme, vzhledem k provázanosti trhů a propojenosti soustav. A nakonec na tom budeme hůře než Němci nikoli kvůli našemu energetickému mixu, ale kvůli tomu, že nemáme tak silnou ekonomiku, abychom mohli důsledky takové energetické politiky dotovat.
Autor je komentátor Reflexu
