Již rok žijeme v ekonomice nedostatku. Tento pojem si teoretická ekonomie osvojila na sklonku komunismu k popisu jeho chronických nedostatků všeho druhu. Kdo tu dobu pamatuje, správně namítne, že se dnešní stav nedá s tehdejší hloubkou problému srovnávat. Ale přesto: v roce 2021 došlo v globální ekonomice k sérii šoků v nabídce i poptávce, s nimiž se dosud nevyrovnala.
Ne že bychom nedostatek, tedy převis poptávky nad nabídkou některého produktu, z předchozích let neznali. Ten k ekonomikám patří, projevoval se ale spíš lokálně a krátkodobě. Mohlo jít o výpadek kvůli přírodní katastrofě (potraviny v částech USA zasažených hurikánem), stávce (pohonné hmoty ve Francii) či kvůli špatnému odhadu plánovačů při vydávání importních licencí (kilogramová cena másla v Norsku jednou před Vánoci převýšila cenu stříbra).
O loňském kvantovém skoku podávají svědectví i média. Výskyt anglického slova shortage (nedostatek) se v prosincových ekonomických zpravodajstvích roku 2021 proti průměru stejného měsíce předchozích let zvýšil šestinásobně. S rostoucí dobou, po niž problém trvá, se donedávna oddalovaly výhledy expertů z průmyslu na jeho odstranění. Konsensuální predikce pro investičně náročné výrobky jako mikročipy či kontejnery pro lodní dopravu ukazují přetrvání problémů až do roku 2023. Právě tento pesimistický scénář ale nově vede některé ekonomy k úvahám o pozitivních rizicích: co když nebude tak zle?
Vedle zahraničních zdrojů padla v tomto duchu zmínka i na prosincovém jednání bankovní rady ČNB. Vyhodnocovat oboustranná rizika patří k práci ekonomů. Existuje ale reálný důvod k optimismu? Míru nesouladu mezi nabídkou a poptávkou můžeme měřit cenovým vývojem či vývojem dodacích lhůt. V cenách výrobců ovšem vidíme systematický pokles jen u základních výrobků z oceli, a to zřejmě v návaznosti na splasknutí investiční bubliny v Číně. A zkracování dodacích lhůt je přinejlepším na začátku dlouhé cesty. Složka indexu PMI, která jejich délku odhaduje, urazila v Česku necelou čtvrtinu a v Německu zhruba třetinu cesty od letního extrému k normální hodnotě.
Jak mezitím přežít v ekonomice nedostatku? Zaprvé zapomeňme na několik desetiletí platnou poučku, že není problém zboží vyrobit, ale prodat. Plné zakázkové knihy už nejsou zárukou obchodního úspěchu výrobních firem. Tím je spíš plynulost produkce, podmíněná schopností vyhnout se úzkým hrdlům. Situace vyžaduje udržování mnohem vyššího stavu zásob, což je ve statistikách již patrné. Druhou stránku mince představují nižší finanční efektivita (zásoby něco stojí) a nižší produktivita (která má více příčin, ale zhoršená plynulost výroby je jednou z nich).
Zadruhé nepodléhejme iluzi, že atributy ekonomiky nedostatku zmizejí s koncem pandemie. Řada z nich má zřejmě původ v dřívější dlouhodobé stimulaci poptávky prostřednictvím ekonomických politik. Ta vedla k nepřiměřené vyčerpanosti lidských i materiálních zdrojů. Bylo jen otázkou času, kdy se toto projeví, a pandemie k tomu vytvořila vhodné prostředí.
Zatřetí připravme se na dlouhodobější dozvuky inflační vlny. Nevyrovnanost nabídky a poptávky u zboží není jediným zdrojem růstu cen, ale výrazně k němu přispívá. Zdá se až překvapivé, jak snadno teď podniky i koneční spotřebitelé přijmou vyšší ceny. Dokud jejich přístup vydrží, bude lékem na zmírňování nedostatků jen obtížně dosažitelné posílení nabídky. Což může těm, kdo prorokují brzký konec ekonomiky nedostatku, připomenout slogan, že optimismus je jen nedostatek informací.
Autor je hlavní ekonom UniCredit Bank
