Představte si, že se vás někdo zeptá, kolik budete vážit příští rok. Řada lidí odpoví, že nejspíš tak stejně jako dnes, ale s věkem se mírně přibírá, tak s nejvyšší pravděpodobností to bude v průměru jedno kilo navíc. Nevidí moc důvodů, proč by to mělo být významně více, nebo méně. Vedle nich budou jiní, kteří vědí, že je čeká třeba poprvé v životě rozvod, nebo se jim rozjíždí vzácná nemoc, takže odhadují se stejnou mírou jistoty jako první skupina, že to může být 15 kilo dolů až 17 nahoru. V průměru tedy obdobně počítají s jedním kilem navíc.
Zhruba to se stalo ve světové ekonomice. Není potřeba dlouze vysvětlovat, že je to zjevně zásadní rozdíl. Očekávání vyjádřené jedním číslem je stejné, ale ve druhém případě jsou rizika na obě strany tak vysoká, že bychom všichni raději volili první variantu. Spojení „s nejvyšší pravděpodobností“ a „se stejnou mírou jistoty“ jsou jen jiná slova pro takzvané intervaly spolehlivosti. A ty se dnes ve světové ekonomice zásadně roztáhly.
Začalo to už před pandemií, když jsme se obávali nejistot kolem brexitu, příspěvků Donalda Trumpa na sociálních sítích, zpomalující čínské ekonomiky či obchodních válek. Předtím jsme mohli snadno odhadovat, že s nejvyšší pravděpodobností bude inflace někde mezi 1,8 a 2,2 procenta, takže v průměru na dvou procentech.
Kvůli nejistotám se roztáhly intervaly spolehlivosti tak, že jsme říkali něco mezi jedním a třemi, a pokud byla rizika vychýlena jedním směrem, tak třeba něco mezi jedním a čtyřmi. V prvním případě by to očekávanou inflaci nijak nezměnilo a ve druhém zvedlo jen o půl procentního bodu. Přitom jde o obrovskou změnu.
Z dnešního pohledu byly předcovidové nejistoty z většiny malicherné. Explodující ceny energií, válka kousek od našich hranic, rostoucí úrokové sazby u nás i v zahraničí, předlužené ekonomiky důležité pro náš zahraniční obchod, přehřátý trh práce, nedostupné bydlení, recese, padající akciové trhy… Dalo by se pokračovat dlouho. Současná situace je zkrátka plná rizik, navíc silnějších, než která mnozí z nás vůbec pamatují.
Některá z výše uvedených rizik jsou proinflační, jiná protiinflační. Pokud by se vyplnilo jen to, co inflaci zvyšuje, a nic z opačné kategorie, mohla by inflace spirálovitě vyskočit na několikanásobek současných hodnot. Opačná situace by ale bez větších problémů uměla strhnout inflaci během okamžiku do záporných hodnot. Do toho všeho ještě přidejme nejistotu, jak by na to vše případně zareagovaly centrální banky a vlády.
Když se ale veřejnost včetně novinářů ptá, jakou očekávají ekonomové inflaci, nezaměstnanost či růst ekonomiky, chtějí jedno číslo. Málokdo chce slyšet, že Česká národní banka s 90procentní pravděpodobností odhaduje inflaci na konci roku 2023 mezi jedním a šesti procenty. Zajímá je, že střední odhad je 3,5 procenta. U počasí také chceme znát jedno číslo, a ne intervaly spolehlivosti.
Jsou to ale obrovské rozdíly, jedno procento je o 83 procent menší číslo než šest procent a o 71 procent menší než středních 3,5. Ekonomové pak vypadají, že se netrefili o 71 procent, ale ve skutečnosti se snažili upozorňovat, že je složitější než kdy jindy se trefit. A může být i hůř, desetiprocentní pravděpodobnost, že inflace bude mimo jedno až šest procent, není zanedbatelná.
Je to škoda, protože když pak ekonomové například veřejně říkají, že zastropování cen nevede k ničemu dobrému, je takový výrok posuzován ve stejném pytli s nenaplněnými předpověďmi. Součástí těch předpovědí ale byly intervaly spolehlivosti, ne jen jedno číslo. Nezapomínejme na to.
Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger
