Vyhazovat do koše květiny, které na Národní třídě položili premiér Andrej Babiš a šéf SPD Tomio Okamura, je hodně přepjaté gesto. Dá se pochopit, že existují lidé, kterým vadí, že si největší svátek české demokracie připomínají i lidé, jimž na demokracii ani zbla nezáleží.
Babišovi odpůrci si už ale připsali jedno vítězství tím, že donutili předsedu české vlády uctít památku 17. listopadu v brzkých ranních hodinách tak trochu na zapřenou. Demonstrativně narvat jeho květiny do odpadků už je zbytečný a pohříchu neoprávněný triumfalismus.
Sedmnáctý listopad patří všem, kdo si ho chtějí připomínat. Že jsou mezi nimi i takoví, kterým sametová revoluce otevřela dveře k bezskrupulózní cestě za astronomickým bohatstvím, případně k hlásání nenávistných hesel, to je prostě jeden z doprovodných jevů demokracie. Rozhodovat o tom, čí květina u památníku zmlácených studentů může ležet a čí už je na takovém místě nepatřičná, je na několik aktivistů příliš velké sousto.
Likvidace květin u pomníku podobně jako šibenice přinesená na demonstraci proti Andreji Babišovi je příznakem toho, že celospolečensky ztrácíme schopnost uměřeného dialogu a kultivovaného nesouhlasu. Šibenice ani rvaní květin do odpadkových košů kulturu veřejné debaty ještě nikdy nezvýšily.
