Pondělí se stalo zatím asi nejdůležitějším zlomovým okamžikem pro návrat do normálního života, jehož vykolejení způsobila koronavirová krize. A konec období karantény přináší podobnou zprávu, jako jeho počátek.
Někdy je třeba nastavit mantinely, nebo dokonce vyhlásit restriktivní opatření, ale dost lidí má naštěstí rozum.
Osobní zkušenost kombinovaná se zprávami na webových serverech vypovídá o tom, že lidé se ve venkovních prostorách začali v pondělí chovat podle svého. Někteří roušky odložili, nemálo jiných je ale dál nechávalo na obličeji. Anebo alespoň na půl - přes ústa, ale pod nosem.
Na účtování či reflexi je asi ještě brzy. Přesto je už teď zjevné, že se nějakým způsobem upravily vztahy mezi státem a občanem. Na jednu stranu většina lidí poslouchala vládní nařízení. Zároveň ale zjistili, že jsou kvůli nedostatku ochranných prostředků odkázáni sami na sebe. A tedy, že jim stát nepomůže.
Podobné projevy autonomního chování bylo možné vidět v uplynulých dnech, kdy si stále více lidí sundávalo roušky i na veřejnosti. Nikoliv jako projev podceňování pandemie, ale spíš jako jakýsi vzdor vůči státem nařízeným restrikcím, které se zdály už zbytečné. Je tedy na místě přemýšlet, jak celá krize změnila vztah občana a státu.
Filozof a guru českého undergroundu Egon Bondy rád mluvil o zhoubném „etatismu“. Bylo to vidění světa v době totality, s optikou marxismu a možná dost příkré. Stát si každopádně v koronavirové době kromě pozitivní, ochranářské role vyzkoušel i tu represivní. Ani to by nemělo zapadnout.
A mít se na pozoru nejen před případnou další vlnou koronavirové pandemie, ale i před rozpínavostí státní moci. Stejně nezdravou, jako byl a je COVID-19.
