V debatě o vhodnosti přechodu Česka na euro se musíme mít na pozoru, aby v ní zaznívaly skutečně jen korektní úvahy. V pondělí se v jednom polemickém textu na stránkách e15 objevila úvaha zcela nekorektní: že bychom měli jako argument proti přechodu na euro přestat uvádět možnost vedení samostatné měnové politiky, protože ČNB nás přece v uplynulých dvou letech neochránila před extrémní inflací. Samostatná měnová politika prý selhala.
Za dobu existence ČNB bychom tu a tam zjevnou chybu našli. Asi nejlepším příkladem je špatné nastavení cílů měnové politiky, které vedlo v roce 1997 ke kurzové krizi. Částečné pochyby (i když spíš až z pohledu ex post) budí i realizace takzvaného kurzového závazku v letech 2013–2017. Vysoký růst cen v Česku v posledních dvou letech se podle mého soudu za jasné selhání ČNB rozhodně označit nedá. ČNB by sice snad byla schopna inflaci udržet poblíž svého inflačního cíle, ale jedině za cenu daleko vyšších úrokových sazeb – tak vysokých (možná 20 procent? 30 procent?), aby to zcela vyděsilo celou ekonomiku.
Aby domácnosti srazily svou spotřebu ještě mnohem víc, než jsme pozorovali ve skutečnosti. A aby se prodejci neodvážili zdražovat; radši by pod tlakem navýšených nákladů začali své obchody aspoň dočasně zavírat, jako jsme to viděli (byť ze zcela jiných důvodů) během pandemie.
Takovou paseku centrální banka v ekonomice udělat nechtěla – a je to dobře. Její cíl cenové stability se takto striktně chápat nedá. A to nechávám stranou dramatické dopady, které by takové prudké zvýšení úrokových sazeb mělo na stabilitu českého finančního systému.
Jistě, byli jsme svědky debaty, jestli měla bankovní rada pod vedením guvernéra Michla repo sazbu poslat loni nebo předloni ještě o pár procentních bodů nad sedm procent. V pozadí této debaty ale rozhodně nebyla ambice českou ekonomiku od celosvětové vysokoinflační vlny úplně odstínit.
Autor je ekonom České spořitelny
