Jednoho únorového večera roku 1994 skandovala čtyřiapadesátiletá Íránka Homa Darabi: „Smrt útlaku! Ať žije svoboda!“, načež se sama zapálila uprostřed rušného náměstí v Teheránu, hlavním městě Íránu. Dnes se projevy odporu proti existenci a prosazování povinného hidžábu a zákona o cudném chování žen v Íránu dramaticky změnily. Namísto protestních sebevražd nyní vedou ženy masové hnutí, jehož cílem je nejen získat zpět svá těla, ale také volat po ukončení vlády náboženské elity.
Davy žen a mužů, převážně mileniálů, skandují „Zan, Zindagi, Azadeh“ (žena, život, svoboda), čemuž Jalal Ijadi, íránský sociolog působící v Paříži, přisuzuje širší význam. Tvrdí, že ženy byly vytlačeny na „periferii“ společnosti a nyní vystoupily, aby hlasitě a jasně deklamovaly, že existují a že potlačí zásahy státu do soukromé a sociální sféry života.
Sociolog zároveň dodává, že smyslem našeho bytí je pokrok, štěstí, láska a umění, které v této jihozápadní asijské zemi byly v posledních více než čtyřiceti letech omezovány, a lidé požadují sociální a občanské svobody. Měsíc trvající protesty, jež započaly smrtí 22leté íránské Kurdky, která údajně utrpěla smrtelná zranění v policejní vazbě, brzy vyústily v rozsáhlé protivládní hnutí, které ochromilo každodenní život v mnoha částech země.
Morální hlídky
Zhina Amini, všeobecně známá pod svým oficiálně registrovaným jménem Mahsa Amini, jelikož předislámská, kurdská, ázerbájdžánská a balúčská jména jsou v islámské republice zakázána, byla 13. září zadržena policií Gasht-e Ershad neboli takzvanou morální hlídkou, protože porušila zákon o povinném nošení hidžábu. Očitý svědek sdělil médiím, že byla policií zbita, načež upadla do kómatu. O tři dny později ji představitelé nemocnice v Teheránu prohlásili za mrtvou. Skupina pro lidská práva uvedla, že k 12. říjnu bylo při zásahu proti protestům v Teheránu zabito více než 200 lidí včetně 23 dětí.
Navzdory zesíleným represím si protesty zdánlivě udržely dynamiku, která byla posílena 10. října, kdy více než čtyři tisíce zaměstnanců Rady smluvních pracovníků ropného průmyslu (Council of Oil Contract Workers) vstoupilo do stávky a slíbilo, že se „připojí k lidu“. Vzhledem k přísným vládním omezením internetu nelze nezávisle posoudit skutečný rozsah protestů, nicméně podle odhadu BBC byl od 16. září v každé z 31 íránských provincií zaznamenán alespoň jeden protest.
Klerici, zmizte
Možná i proto Marjan Vafaei, íránská aktivistka a absolventka Anglo-americké univerzity v Praze, události označuje jako „revoluci v procesu“. Marjan Vafaei, která se účastnila Zelené revoluce v roce 2009, mi vyprávěla, že žákyně základních škol si na protest sundávají šátky a házejí je do popelnic. „Klerici, zmizte,“ skandují v Íránu dívky ve věku pouhých 11 let, potvrzuje BBC.
„Demonstranti tentokrát nebudou vyjednávat,“ dodává Vafaei. „Zůstanou, dokud režim nepadne.“
Teprve čas ukáže, zda se tomuto hnutí v Íránské islámské republice podaří dosáhnout vytyčeného cíle. Nicméně jedno je jasné už nyní – íránské ženy představují pro patriarchální klerikálně-vojenský stát zpochybnění jeho existence a nesmírně těžký úkol.
Autor je absolventem a přednášejícím na katedře mezinárodních vztahů a diplomacie na Anglo-americké vysoké škole v Praze. Specializuje se na terorismus, mezinárodní bezpečnost, region jižní Asie, Blízký východ a na Afghánistán.
