Pak se zase Britové dlouho doprošovali vstupu, který nakonec schválili v roce 1975 dvoutřetinovou většinou v referendu. Po nástupu Margaret Thatcherové začal v osmdesátých letech sílit směr, který zpochybňoval základní myšlenku sdílené suverenity a chtěl omezit EU na zónu volného obchodu. Po pádu Tonyho Blaira tento směr jen sílil. A nyní tedy „suverenisté“ konečně slaví své velké vítězství.
Přichází po kampani, v níž nešlo o fakta a racionální argumenty, ale o ochranu identity, tedy o politiku emocí. O ochranu před migrací, ne ovšem jen tou z Blízkého východu, ale z východní Evropy: milion Poláků, ale i Litevci, Slováci, Rumuni a Bulhaři jsou podezíráni ze zneužívání štědrého pečovatelského státu. Je to paradox. Mnoho Východoevropanů sdílelo britskou vizi EU, ale Britové dnes opouštějí unii také kvůli nim.
Další věc, kterou Cameron nedomyslel, je soudržnost Spojeného království. Skotové hlasovali pro „remain“ a budou žádat o exit jiného typu: o vystoupení z Velké Británie a „návrat do Evropy“. V Severním Irsku, kde také hlasovali pro setrvání, se už ozývá volání po připojení k Irsku „ve jménu Evropy“. Cameron může vstoupit do dějin i jako vůdce, jemuž se pod rukama nechtěně rozpadlo království. Pro ostatní členy EU je brexit varováním i výzvou.
Varovaním, že pokud bude EU vnímána jako projekt globalizovaných elit s podporou velkých měst a mládeže, hrozí rozdělení společností a tlak národoveckého populismu. Ten se živí na politice nedůvěry. Stoupenci brexitu nevěří nikomu: tři čtvrtiny nevěří britským politikům, dvě třetiny médiím a téměř polovina centrální bance.
Sílící protielitní populismus a nacionalismus můžeme pozorovat v celé Evropě. V Maďarsku a v Polsku je u moci. V prezidentských volbách v Rakousku málem zvítězil. A šíří se i v dalších zemích, jako je Dánsko, Nizozemsko, Francie. Je zároveň protimigrační a protievropský. To kancléřka Merkelová loni nedomyslela: migrační vlna představuje dynamit v evropské politice.
Největší odpovědnost bude ležet na Paříži a Berlínu, bez nichž se evropské kormidlo nehne.
Co z toho vyplývá pro Evropu po brexitu? Výsledek referenda je daný. Je třeba jednat rychle. Právníci čas mají, politika nikoli. Je nutné, aby zakládající země daly jasný impulz pro novou orientaci evropského projektu. Velká odpovědnost bude ležet na bedrech Paříže a Berlína, bez nichž se evropské kormidlo nehne. Budou muset překonat politické rozdíly i volební kampaně a ukázat leadership a vizi do budoucna. Jedině tak lze zabránit řetězové reakci na brexit uvnitř unie.
Pokud bude jádro EU schopné zbavit se podřadného a soustředit se na několik podstatných věcí, přijde urgentní výzva pro středoevropské země. Chtějí patřit do jádra procesu evropské integrace, nebo se spokojí s vnějším okruhem EU jako zóna volného obchodu?
Autor je politolog a historik
