Jak populismus vítězí nad matematikou a stárnoucí voliči určují českou budoucnost

Česko znovu testuje, jak snadno se dá vyměnit dlouhodobá stabilita za krátkodobý politický zisk. Záměr současné vlády znovu zastropovat důchodový věk na 65 letech, vrátit štědřejší valorizace a přidat pracujícím důchodcům v době, kdy se dramaticky zrychluje stárnutí populace, dlouhodobě zvýší sociální výdaje a vrátí veřejné finance zpět na nezodpovědnou trajektorii.

Česká porodnost se propadá rychleji, než předpokládaly i ty nejpesimističtější scénáře. Podle odhadů se loni narodilo zhruba 78 tisíc dětí, což je o sedm tisíc méně, než předpokládal nejhorší scénář Projekce obyvatelstva Českého statistického úřadu (ČSÚ) z roku 2023.

Jde o další výrazný pokles oproti roku 2024, kdy ČSÚ evidoval 84 tisíc narozených, už tehdy nejméně v historii statistických záznamů. Pro český důchodový systém to znamená, že řady budoucích plátců budou řídnout rychleji, než s čím dosud pracovaly oficiální prognózy, a tlak na veřejné finance poroste.

Přesto vláda i v této situaci předkládá změny, jež státní kasu dlouhodobě ještě více zatíží. Tento paradox kopíruje dění v dalších evropských zemích, kde se stárnutím obyvatelstva roste politický tlak na zachování štědrých penzí i za cenu vyššího dluhu.

Ve Francii, která už nyní na důchody vynakládá téměř 14 procent HDP, a kde lidé starší 65 let mají dokonce vyšší příjmy než ti, kdo jsou v produktivním věku, vláda po protestech a následné politické krizi odložila nepopulární reformu z roku 2023, jež zvyšovala věk odchodu do důchodu z 62 na 64 let.

Politická matematika je ale také jednoduchá. Lidé nad 50 let už dnes ve většině evropských států tvoří přes polovinu voličů, která navíc chodí k volbám častěji než mladší generace. Jejich preference proto mají v praxi nadprůměrnou váhu, čemuž politici přizpůsobují svůj program. V takovém prostředí vlády často volí odklad nepříjemných reforem a řešení problému nechávají na budoucích kabinetech a peněženkách další generace. Tím se však problém stává čím dál hůře řešitelným, protože každé další kolo ústupků jen zvyšuje budoucí účet.

Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka chce zrušit velkou část důchodové reformy, kterou prosadila předchozí Fialova vláda, což přispělo k její prohře ve volbách. Juchelka zamýšlí začít co nejdříve opět garantovat odchod do důchodu nejpozději v 65 letech, vrátit štědřejší pravidelné valorizace penzí a více přidávat pracujícím důchodcům.

Jde o návrat k parametrům, jež měly být postupně zpřísňovány právě proto, že systém v dlouhém horizontu finančně nevycházel a směřoval do neúnosných deficitů. Odhady dopadů teď navrhovaných změn se přitom liší: nezávislí experti mluví až o 160 miliardách korun ročně v dnešních cenách (zatímco původní propočet ministerstva byl zhruba o pětinu nižší).

Právě tato nejasnost narušila původní Juchelkův záměr prosadit návrh ve zrychleném řízení tak, aby začal platit už od ledna příštího roku. To je jednoznačně dobře. Změna parametrů největší ze zákona povinné výdajové položky státu má projít standardním vyhodnocením dopadů a připomínkami nezávislých institucí, včetně Národní rozpočtové rady.

Ta ve své říjnové zprávě o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí ocenila reformní kroky prosazené předchozí vládou v posledních letech, protože výrazně zlepšily důchodovou peněžní bilanci. Od padesátých let tohoto století, kdy se český penzijní účet propadne do nejhlubšího schodku v historii, má být schodkový v rozsahu 1–1,5 procenta HDP ročně poté, co změny Fialova kabinetu jeho saldo zlepšily přibližně o dvě procenta HDP za rok.

Návrat k měkčím parametrům tento efekt z velké části vymaže a penzijní účet se bude od poloviny století postupně propadat k ročním deficitům odpovídajícím 2,5–3 procentům HDP.

Jeden krok vpřed a dva zase vzad

V Česku, kde se počet obyvatel už drtivou většinu posledních 30 let zvyšuje pouze díky zahraniční migraci a přirozenou měrou klesá, jde o krok zpět hned v několika rovinách. Veřejné finance se posouvají na méně udržitelnou a dražší trajektorii, počet ekonomicky aktivních lidí se sníží a hospodářský růst bude nižší.

Výhody současných seniorů zaplatí mladší, početně slabší ročníky, které přitom budou muset jednou vyžít s výrazně nižšími důchody než dnešní senioři. Toho všeho si musí být vláda dobře vědoma, jen o tom takticky mlčí.

Jedná se totiž o trvalý posun parametrů systému. Nižší důchodový věk znamená méně let práce a více let pobírání penze. V době, kdy se počet lidí v produktivním věku začíná snižovat a počet seniorů naopak rychle roste, je postupné prodlužování věku odchodu do důchodu jedním z mála nástrojů, jak udržet finanční náklady systému pod kontrolou.

Zatímco dnes v Česku připadají na jednoho člověka staršího 65 let téměř tři lidé ve věku 20–64 let, kteří pracují a platí daně, kolem poloviny čtyřicátých let to budou jen dva a tento poměr se bude dál snižovat. Méně lidí v produktivním věku znamená nižší potenciální růst, nižší výběr daní a pojistného a méně zdrojů na financování důchodových výdajů.

Ministerský návrh sice chce více motivovat důchodce k práci po odchodu do penze výrazným zvyšováním důchodu za každý další odpracovaný rok, ale rozsah a efekt tohoto opatření není podložený podrobnou analýzou. Zároveň je třeba zdůraznit, že vyšší důchody – ať už prostřednictvím štědřejších valorizací navázaných silněji na růst mezd, věkových bonusů či jiných úprav – zvyšují základ, z něhož se odvíjí hodnota budoucího důchodu. Tím automaticky navyšují takzvané mandatorní, zákonem dané výdaje státu, jež není možné pružně přizpůsobit aktuální situaci, neboť je lze změnit pouze novou legislativou, a tedy opět politickým rozhodnutím.

Problém navíc není jen v absolutní výši výdajů, ale v jejich rozložení mezi generacemi. Český důchodový systém je průběžný. To znamená, že dnešní pracující platí penze dnešním seniorům. Pokud se parametry nastaví štědřeji v situaci, kdy se počet plátců rychle snižuje, znamená to vyšší zatížení výrazně početně slabších ročníků. Ty budou muset buď odvádět vyšší sociální pojistné, platit vyšší daně, nebo akceptovat rychlejší růst veřejného dluhu se všemi jeho nepříznivými dopady.

Budoucí dluh je přitom přímým důsledkem dnešních rozhodnutí. Změny v důchodových parametrech se do něj promítají obzvlášť silně, protože mění trajektorii mandatorních výdajů na desítky let dopředu. Podle Národní rozpočtové rady zlepšily změny penzijních parametrů prosazené minulou vládou dlouhodobý výhled veřejných financí natolik, že v jeho základním scénáři klesl dluh projektovaný  pro rok 2075 z 217 na 178 procent HDP. V současnosti představuje vládní dluh zhruba 44 procent HDP. 

Pokud dojde ke zvrácení reformních kroků z posledních let a parametry systému se znovu nastaví štědřeji, problém, který měly řešit, nezmizí. Zvětší se, odsune se do budoucna a jeho řešení bude nákladnější. Každý rok, kdy penzijní výdaje rostou rychleji, než odpovídá populačnímu vývoji a růstovému potenciálu ekonomiky, zvyšuje budoucí zátěž veřejných financí i společnosti, ať už přes vyšší daně a odvody či rychlejší růst dluhu a úrokových nákladů, a nutnost razantnějších a bolestivějších zásahů později.

Šlo by zároveň o prohospodaření politického kapitálu, který do parametrických změn penzijního systému investovala předchozí vláda s cílem vrátit systém do mezí, jež jsou při stárnutí populace financovatelné. Politicky totiž nejobtížněji prochází právě to, co dnes nebo v blízké budoucnosti bolí, přestože to dává z dlouhodobého hlediska smysl. Stabilizační opatření mají okamžité náklady, zatímco přínosy se projeví až za řadu let.

Pro politiky je proto jednodušší dnes rozdávat a účet přesunout do budoucna v duchu hesla: „Po mě potopa.“ Zrušení důchodové reformy proto není žádnou politikou sociálního smíru. Je to mezigenerační krádež. Pálíme politický kapitál i peníze budoucích generací, abychom si nemuseli přiznat nepříjemnou pravdu a přizpůsobit se jí.

Pokud tento populismus projde, „státní důchod“ může být pro nynější třicátníky a čtyřicátníky už jen historickým pojmenováním něčeho, co kdysi existovalo, ale na co už prostě nezbylo.