Ministerstvo financí se snaží snížit rozdíl v příjmech na hlavu ze sdílených daní mezi jednotlivými velikostními kategoriemi obcí. Představilo proto nový model sdílených daní. Praha, Brno, Ostrava a Plzeň mají ztratit přibližně pět miliard korun, ostatní obce pak „získat“ 13,5 miliardy korun. Tohoto kouzla má být dosaženo tím, že do systému přerozdělení sdílených daní se nově zahrnou dosavadní dotační programy z národních zdrojů a příspěvek na školství, to vše v souhrnné výši 8,5 miliardy korun.
Zahrnutí dotačních prostředků do rozdělování podle jednoznačně definovaného vzorce místo nahodilého přidělování „shora“ je dobrý nápad. Na druhou stranu si je však nutné uvědomit, že o uvedenou částku se pochopitelně sníží výdaje státního rozpočtu směrem k obcím. Lákavé navýšení příjmů většiny obcí tak bude ve skutečnosti mnohem nižší, skutečná výše nového přerozdělení ve prospěch menších obcí bude ovlivněna podílem, jakým se čtyři největší města účastní na dotačních programech a příspěvku na školství.
Systém rozpočtového určení daní vytvářel v minulosti ekonomický tlak na slučování nejmenších obcí. Je škoda, že byl tento motivační faktor opuštěn. Zatímco se vláda na jedné straně pokouší o zvýšení efektivnosti státní správy, mimo jiné slučováním úřadů, v případě financování samospráv se vydala opačným směrem, tedy podporou nejmenších obcí. Česká republika patří již nyní mezi pět zemí EU s nejvyšším počtem obcí. Právo na samosprávu je samozřejmě dáno ústavou, a nemůže tak být zpochybňováno. Ekonomická motivace je proto v tomto ohledu asi nejvhodnějším prostředkem dosažení vyšší míry efektivity nakládání s veřejnými prostředky.
Čáry s DPH
Součástí návrhu novely, která upravuje sazby DPH pro roky 2012 a 2013, je i úprava podílů DPH na příjmech jednotlivých rozpočtů tak, aby dodatečný příjem z navýšené DPH zůstal státnímu rozpočtu, respektive důchodovému kvazi-účtu. Součástí návrhu je ale také zvýšení slevy na dítě u daně z příjmů fyzických osob (DPFO), které pochopitelně sníží výnos této daně. Negativní dopad bude tato úprava mít i na rozpočty obcí a krajů, a to přes jednu miliardu korun. Uvedený výpadek příjmů místních rozpočtů však kompenzován není. Zapomínat bychom neměli ani na vyšší výdaje obcí související s vyšší DPH. Celkový negativní dopad na jejich hospodaření tak dosáhne několik miliard. Zde plynule pokračují dopady dosavadního trendu snižování přímých daní a posilování daní nepřímých. To má negativní dopady na místní rozpočty už jen z toho důvodu, že spotřební daně nepatří mezi sdílené. Tedy vyšší výnos z nich nekompenzuje obcím nižší výnosy z daní přímých. Výhodou sdílení výnosu spotřebních daní pro místní rozpočty také je, že jsou méně náchylné na výkyvy hospodářství. Obce by se tak v dobách recesí, čistě teoreticky, neměly dostávat do tak vysokých deficitů. Nabízí se také možnost financovat důchodovou reformu navýšením podílu státního rozpočtu na výnosech daně z příjmů fyzických osob při současném navýšení podílu obcí na výnosech DPH. Samozřejmě při zachování plánovaného posílení důchodového účtu. Výnos DPFO má přece jen k důchodovým platbám blíž než výnos DPH.
Kdo to zaplatí?
Je jednoznačně vhodné posílit fiskální samostatnost obcí. Tedy posílit podíl zdrojů, které jsou obce schopny samy ovlivňovat, například obecní daně, přirážky ke „státní“ sazbě DPFO a podobně. V případě majetkových daní je jejich podíl na daňovém mixu ČR stále nízký, takže je zde stále dostatečný prostor umožnit obcím jejich další navýšení. Představa, že v celé zemi musí být (téměř) stejná míra daňové zátěže, je nesprávná. Jestliže se obyvatelé jedné obce rozhodnou, že si chtějí postavit bazén, měli by mít možnost tento plán zrealizovat, a to právě prostřednictvím a za „cenu“ navýšení místní daňové zátěže. To je přece obsahem pojmu samospráva. Nikoli to, zda má obec „svého“ poslance v parlamentu nebo zástupce ve vládě, který takové obci přiklepne dotaci z veřejných zdrojů. Pochopitelně na úkor řady jiných obcí. Občas se stane, že taková obec nemá ani dostatečný zdroj vody. Veřejné statky s lokálním užitkem by proto měly být financovány primárně z místních zdrojů. Jednoznačně by se tak odstranilo dosavadní plýtvání a mrhání zdroji, a hlavně by bylo možné rozvoj obcí dlouhodobě plánovat, protože by banky byly ochotnější financovat investiční projekty. Viděly by totiž, že obce mají možnost úvěry splácet z vlastních daňových příjmů. Šlo by také akcentovat motivační prvky v systému rozpočtového určení. Obce, které aktivně přistupují ke zlepšování podnikatelského a vůbec občanského prostředí, by měly být zvýhodněny. Za úvahu stojí také zavedení částečného přerozdělení sdílených daní na základě kritéria nadmořské výšky. Horské obce mají objektivně vyšší náklady na zimní údržbu, opravy a investice do infrastruktury v porovnání s obdobně velkými obcemi v nížinách. Samozřejmě pokud nejsou ohrožovány povodněmi, na které musejí vynakládat nemalé prostředky.
===== Rakouský příklad =====
Obce mají v současné době možnost hospodařit deficitně. To může představovat problém při pokračující snaze vlády o vyrovnanost veřejných rozpočtů. Vláda se zavázala, že bude od roku 2016 hospodařit s vyrovnanými veřejnými rozpočty. Je pravdou, že naprostá většina obcí hospodařila v minulosti poměrně rozumně. Jejich deficity byly mírné. Nicméně i to při daném cíli vlády znamená, že státní rozpočet bude muset být v přebytku. Navzdory skutečnosti, že právě státní rozpočet financuje sociální politiku a deficitní důchodový systém. Bude tak narůstat tlak na závazek obcí hospodařit také vyrovnaně.
Současná vláda má ve svém prohlášení jako cíl přijmout zákon o rozpočtové kázni a odpovědnosti, někdy označovaný jako „finanční ústava“. Rozšíření závazných pravidel hospodaření bude nepochybně značně diskutovaným tématem. Bylo by ale vhodné využít této příležitosti a otevřít, kromě otázky chronických deficitů státního rozpočtu také otázku vyrovnanosti místních rozpočtů. Existující systém monitoringu není sice špatný, ale měl by být rozšířen alespoň o funkční sankce při nedodržení základních principů hospodaření. Představa, že pokud se celková výše příjmů rovná celkové výši výdajů, pak obec hospodaří vyrovnaně, je mylná. Dorovnávání příjmů půjčkami totiž znamená deficitní hospodaření.
Dohoda mezi vládou a místními samosprávami na rozumném hospodaření je princip úspěšně fungující v zahraničí. Stačí se podívat k sousedům do Rakouska, kde existuje taková dohoda mezi vládou a obcemi o tom, že budou udržovat vyrovnané rozpočty. Cíl je stanoven za všechny obce společně, přičemž je pochopitelně určena marže, o kterou smí být roční cíl překročen, aniž by hrozila obci sankce. Takové překročení však musí být kompenzováno přebytkem v příštím období. Po dobu krize sice došlo k dočasnému suspendování této dohody, stále však platí, že spolková vláda nesmí legislativní cestou zatěžovat místní rozpočty a pokračuje také úzká vzájemná koordinace rozpočtové politiky všech úrovní vlády.
