Jakub Seidler: Ani úrokové sazby nad 10 procent, ani silnější koruna by vysokou inflaci nezlomily
Inflace v řadě zemí dosahuje dvouciferných hodnot a je nejvyšší za posledních několik desítek let. Velmi často je hlavní příčina spojována s růstem cen energií následkem války na Ukrajině či s pandemickou situací, která narušila dodavatelské vztahy v globalizované ekonomice. Příčiny současné inflace je však nutné hledat i jinde, a to na straně uvolněných politik centrálních bank a zadlužování vlád zvyšujících objem peněz v ekonomice. Nerovnováha v poptávce a nabídce způsobená pandemií a válkou tak sloužila spíše jako určitý katalyzátor a urychlovač proinflačních vlivů.
Na současnou inflační epizodu se začalo postupně „zadělávat“ v poslední více než dekádě od globální finanční krize 2008 až 2009 následkem uvolněných politik centrálních bank. Nestandardní měnové nástroje na podporu ekonomiky se staly běžnou součástí měnové politiky a nákupy dluhopisů a růst bilancí centrálních bank pokračovaly i v dobách, kdy akutní ekonomická či deflační rizika odezněla. Přístup řady centrálních bank se tak stal do velké míry asymetrický, utahování měnové politiky bylo oddalováno, zatímco sebemenší náznaky ekonomického zpomalování či nervozity na finančních trzích byly akomodovány dalšími podpůrnými opatřeními. Schopnost či ochota vlád snižovat své zadlužení byly až na výjimky minimální.
Po zahájení pandemické krize centrální banky podpůrná opatření oproti situaci z globální finanční krize let 2008 až 2009 dokonce znásobily. Například nárůst bilance Fedu během tří měsíců po vypuknutí pandemie byl téměř dvakrát vyšší ve srovnání s celým rokem 2009. To v kombinací s výrazně rozvolněnou fiskální politikou vytvořilo silné inflační podhoubí. Akcelerace růstu objemu peněz v oběhu měřená měnovým agregátem M2 v USA v roce 2021 přesáhla meziročně 25 procent a v řadě dalších zemí včetně ČR také dosáhla dvouciferných hodnot.
Narušení dodavatelských vztahů a tržní boj o omezené zdroje pak spustily plošný růst globálních cen, což dále eskalovalo vypuknutím válečného konfliktu a energetickou krizí. Inflační tlaky tažené těmito šoky by však bez předešlých vlád a centrálních bank patrně nemohly nabrat takové intenzity.
Vývoj v tuzemské ekonomice byl pak tažen nejen globálním růstem cen komodit, které dovážíme, ale také čistě domácími faktory. To ilustruje skutečnost, že rychleji než v EU u nás rostly ceny oděvů, obuvi, nábytku či ceny v restauracích. Zároveň šlo o odvětví, která byla nejvíce zasažena pandemickými restrikcemi. Je tak nasnadě, že zde byla motivace kompenzovat si pandemické ztrátové roky zvýšením cen a svých marží, což jim umožnila i dostatečně silná kupní síla tuzemských domácností podpořená také uvolněnou fiskální i měnovou politikou.
Vývoj cen základních potravin od roku 2015 do poloviny roku 2022
Zda by úrokové sazby ČNB měly být v současnosti mírně výše či níže, je otázkou nelehkého vážení všech pro a proti. Při rozhodování je však nutné brát v potaz i to, že jako otevřená ekonomika můžeme jen obtížně „utéct“ zahraničním cenám, které do velké míry přejímáme. Pokud tak nezačnou vůči globálním inflačním tlakům agresivněji bojovat hlavní světové centrální banky, nemůže je sama dostatečně efektivně ztlumit samotná ČNB.
Ani úrokové sazby nad 10 procent, ani o 10 procent silnější kurz koruny by totiž nezlomily globální charakter inflace, který si do ekonomiky dovážíme. Taková politika by způsobila tuzemské ekonomice silnou recesi, k výraznějšímu utlumení inflace by však patrně nevedla. Současná kombinace inflačních faktorů je tak z pohledu domácí měnové politiky extrémně nepříjemná, a tudíž ani nastavení domácí měnové politiky není tak černobílé, jak se na základě řady komentářů může zdát.
Autor je hlavní ekonom České bankovní asociace