Jan Lipavský se stal figurkou v šachové partii, která je mnohem důležitější než on sám. Přestože tuto hru nervů s prezidentem Fialova vláda díky celkem jasnému znění české ústavy nemůže nevyhrát, může se alespoň ztrapnit. A o to přesně prezidentovi jde.
Jako záminku ke své vlastní exhibici si Miloš Zeman tentokrát vybral mladého nezkušeného pirátského exposlance, který má podle svých slov velikou ambici stát se šéfem diplomacie, avšak jeho dosavadní veřejná vystoupení naopak svědčí o tom, že umění diplomacie nepatří mezi jeho nejsilnější stránky. I to je pravděpodobně důvod, proč prezidentovi „padl do oka“ s nadějí, že právě na tomto snadném soustu bude moci demonstrovat oprávněnost svého zasahování do vzniku nové vlády.
Jako vzorný nediplomat se Lipavský projevil už předtím, než jeho jméno začalo kolovat mezi kandidáty na nového pána Černínského paláce. Ale kupodivu i potom. Důrazně se postavil proti přestěhování české ambasády v Izraeli do Jeruzaléma, což dlouhodobě prosazuje právě Miloš Zeman a je to pro něj téměř posvátná priorita.
Troufalý pirát navíc v médiích začal konkrétně rozebírat personální politiku v diplomacii, což je záležitost, která se až na výjimky odehrává přísně za zavřenými dveřmi. Lipavský se postavil proti tomu, aby se Zemanův blízký člověk Petr Pirunčík, zástupce ředitele zahraničního odboru prezidentské kanceláře, stal velvyslancem na Ukrajině.
Pak ještě přidal další svůj diplomatický postřeh – dosluhující ministr zdravotnictví Adam Vojtěch by se podle něj neměl stát velvyslancem ve Finsku. Navzdory tomu, že se na něm už shodli premiér s prezidentem a hostující země vydala takzvané agrément, tedy souhlas s přijetím.
Poté, co pirátského adepta na šéfa diplomacie posadili v Lánech na křesílko s mimořádně nízkými nožičkami připomínající jezevčíka a proti němu přijel na kolečkovém křesle panovník mazaný jako lev, začal mluvit Lipavský o poznání jinak. Na tiskové konferenci před lánskou oborou působil jako školáček, kterému ve třídě někdo vyčinil, a navíc mu o tom zakázal mluvit.
V situaci, kdy se Lipavský konečně mohl ukázat jako sebevědomý politik s vlastním názorem, udělal naprostý opak. Své názory potlačil a začal si hrát na diplomata. Avšak poměrně nešikovně. Je zcela zřejmé, že právě on je tím problematickým ministerským kandidátem, kterého Zeman nechce jmenovat, a že mu dokonce doporučil, aby svou kandidaturu vzdal.
Ale Lipavský se v zájmu jakési zvláštní korektnosti rozhodl, že obě očividné informace, které už vyplavaly na povrch, bude křečovitě zapírat. Zřejmě ve snaze si prezidenta udobřit. Jenže ten o žádné souznění nestojí.
Zeman dostal Lipavského – a tím i celou vládu – do pozice, kde si ji přál mít. Dobře ví, že tento spor nemůže vyhrát, protože Ústavní soud by dříve nebo později v kompetenčním sporu dal za pravdu předsedovi vlády Fialovi, a v případě, že by tento výrok Zeman neakceptoval, mohl by být ve hře i jeho impeachment z funkce pro hrubé porušení ústavy.
Ale Zeman také dobře ví, že může alespoň získat čas (což už mimochodem prokázal svou německou citací Machiavelliho) a nechat zdánlivě rychle a hladce sestavenou vládu, aby se sama dostala do problémů ještě dříve, než nastoupí do úřadů.
