Jan Stuchlík: Opatrně s tou válkou

Ukrajinský voják Igor na hlídce ve Slov‘jansku, Doněcká oblast.

Ukrajinský voják Igor na hlídce ve Slov‘jansku, Doněcká oblast. Zdroj: Olof Jarlbro

V poslední době jsme si zvykli vyhlašovat válku kdekomu a kdečemu. Po teroristických útocích v Paříži se to válkou jen hemží z úst politiků i na titulních stranách médií. Podle všech jsme ve válce. Hospodští „hrdinové“ mají jasno už dávno, koho všeho by vybombardovali. Je děsivé, jak snadno slovo válka ztrácí svůj význam a místo něj nastupují jen jakési romantické představy. Pravou válku si pamatuje jen zlomek Čechů.

Před těmi, kteří vědí, jak vypadá a jak strašlivá je, raději v Evropě stavíme ploty. Na Facebooku je ti slabomyslní rovnou posílají do plynu. Do všeobecného povědomí o válce totiž nezapadají. Válka se pro masy stala jakousi vzrušující reality show. Když ji chceme, podíváme se na internet. V televizi ji máme každý večer.

Letadla, rakety, záběry jako z počítačových her. Prostě podívaná. Je daleko a dá se kdykoli vypnout. Všude sice slyšíme, že jsme ve válce, ale nic se nám neděje. Tak žije slovo válka v obecném povědomí.

Evropa už takové naladění pro válku zažila na začátku dvacátého století. I tehdy převládaly romantické představy o tom, jak si dědové za pár týdnů vybojovali životní ostruhy na bitevních polích. Tak lehce mluvili Evropané o válce, až přišla. A byl to masakr, který si nikdo neuměl ani představit. Takže opatrně s tou válkou. Až přijde, nepůjde vypnout ovladačem.