Jana Havligerová: Co obstrukce napověděly o politicích

Bohuslav Sobotka

Bohuslav Sobotka Zdroj: CTK/Jakub Dospiva

Obstrukce jsou prakticky tak staré jako sama demokracie, doloženy jsou i z antiky, k maření jistých rozhodnutí je používali už Římané. Exkurzy do historie jsou ale zbytečné, stejně jako připomínky z moderní politické praxe vyspělých zemí – Rakouska, amerického Senátu či britské Sněmovny lordů. Podrobnější pohled na šest dní a nocí, po které čeští sociální demokraté ve sněmovně bránili vládní koalici v přijetí reformních zákonů vrácených horní parlamentní komorou, ovšem od věci není.

Zajímavé je, jak rychle se obstrukce a jejich vyznění v hlavách politiků i v médiích změnily v hru „kdo s koho“. A to přesto, že bylo předem jasné, že koalice dotčené normy díky pohodlné většině v dolní komoře parlamentu tak jako tak odhlasuje. Ano, šestidenní zdržování, při němž levicová opozice využívala všechny regulérní způsoby – maximální využití řečnických lhůt, podávání námitek a protinávrhů a tak dál – znamenalo jediné. Zákony, které mají začít platit napřesrok v lednu, byly místo prvního listopadu schváleny šestého listopadu. Výrazně jinak to přece dopadnout nemohlo, tak jakápak výhra či prohra.

Debata o vítězích a poražených v tomto případě odvádí pozornost od podstatnějších věcí. Od toho, co historicky nejdelší obstrukce v dějinách země vypovídá o českých politických stranách. Především: vládní garnitura, jista si svou většinou, neustála sílu odhodlání socialistů zkomplikovat jí co nejvíce práci a alespoň dočasně otřást její dominancí. Premiér a předseda ODS několikrát dotčeně hřímal na adresu ČSSD, že se nejedná o pouhou obstrukci, ale zcela evidentně o pokus paralyzovat jednu z klíčových českých ústavních institucí. Tedy, rozuměj, o zcela zavrženíhodné jednání. K čemu jinému by ale asi tak obstrukce měla vést? Rozhořčení vládních politiků je prostě k smíchu. Méně k smíchu je, jak rychle se jindy rozhádaní vůdci koalice dokázali shodnout, že s podobnou možností, tedy s obstrukcemi, je potřeba šeredně zatočit.

Ne, že by jednací řád sněmovny nějaké ty úpravy nesnesl. Nekonečné žvanění politiků, ať už z jakékoliv strany, je i při „normálním“ průběhu projednávání norem mnohdy neúnosné. Zarážející ale je, že případná úprava jednacího řádu je jediný nápad, jak změnit vládní komunikaci s opozicí.

Uplynulý sněmovní týden leccos vypovídá i o ČSSD. Mnoho poslanců, kteří by se na rozsáhlý protest fundovaně připravili, se mezi socialisty nenašlo. O věcné argumenty se jejich projevy opíraly minimálně. Jedinečnou příležitost naladit veřejnost proti reformám tak ČSSD promarnila, přesněji prožvanila. Dokonce se může ukázat, že jejich obstrukční taktika byla pro voliče natolik odpudivá, že byla pro stranu kontraproduktivní.