Postoje světa k jaderné energetice nabraly v posledních letech nečekaný obrat – někdejší otloukánek se v době ekonomických krizí a sílících bezpečnostních hrozeb opět stává nadějí lidstva. Vyspělé tržní ekonomiky včetně Česka ale dlouhodobě tápou v tom, jak pro výstavbu reaktorů zajistit efektivní financování.
Jaderné reaktory nabízejí kombinaci, kterou se nemůže pochlubit žádný jiný energetický zdroj – dokážou vyrábět elektřinu i teplo za každého počasí, neprodukují přitom žádné emise skleníkových plynů a mohou si nakupovat zásoby paliva na léta dopředu. Aby bylo možné těchto výhod naplno využít, je třeba překonat těžké překážky – kromě politických (zvláště v EU má jádro pořád vlivné odpůrce v čele s Německem) a technických (problematika vyhořelého paliva) se to týká především potřeby rozumnějšího vynakládání peněz na stavby jaderných elektráren. Ty se často protahují a rozpočty mnohonásobně nabobtnávají.
Hlavní problém není v tom, že by jaderné elektrárny byly příliš drahé. Když se v Česku objevily kalkulace ministerstva financí, že by čtyři nové jaderné reaktory mohly při započtení inflace vyjít skoro na dva biliony korun, mnoha lidem se nejspíš zatajil dech. Možná si vydechli poté, když si uvědomili, že jde o nezbytné investice do stabilní energetiky plánované na několik desítek let. Jaderné elektrárny jsou drahé, stejně jako dálniční síť nebo obranné systémy, ale budou zemi zajišťovat bezpečné dodávky bezemisní energie a zároveň přinášet hospodářské zisky i po dobu delší než tři čtvrtě století.
Potíž je v něčem jiném – sofistikované a komplexní projekty jaderných elektráren jsou spojeny s rizikem, že spolknou více peněz, než by bylo nutné. Kromě efektivní výstavby, kterou si musejí pohlídat investoři typu české společnosti ČEZ a zajistit jejich dodavatelé, je třeba najít vhodný investorský a finanční model.
Bruselské dilema
Česko se v rámci přípravy pátého bloku jaderné elektrárny Dukovany dokázalo po předchozím přešlapování na místě zaměřit v zásadě správným směrem. Finance na výstavbu má formou „návratné finanční výpomoci“ – jak se v úředním ptydepe říká půjčce – poskytnout společnosti ČEZ stát. Ten si dokáže na trzích půjčovat levněji a snaží se tak vyhnout scénářům, kdy velkou část ceny elektrárny tvoří náklady na její financování. Typickým odstrašujícím příkladem z poslední doby je projekt britské elektrárny Hinkley Point C, kterou staví francouzská EDF.
V případě pátého dukovanského reaktoru zároveň padlo rozhodnutí, že elektřinu bude vykupovat státní obchodník za předem dohodnutou pevnou cenu – na základě smlouvy typu PPA (z anglického Power Purchase Agreement). Celý model půjčky plus výkupní smlouvy podléhá jako veřejná podpora schvalování v Evropské komisi a tady nastala komplikace. Brusel totiž chystá reformu trhu s elektřinou, který má být více postaven na dlouhodobých kontraktech. To by odpovídalo i dukovanskému scénáři, jenže komise dává před PPA přednost jinému typu smlouvy – rozdílovému kontraktu, dobře známému pod anglickým názvem Contract for Difference (CfD), kdy si spotřebitelé a dodavatelé elektřiny vyrovnávají rozdíly mezi dlouhodobě dohodnutou a tržní cenou podle vývoje na trhu.
Na první pohled žádná komplikace nehrozí, princip CfD je podobný jako u PPA a pro snížení celkové ceny reaktoru je klíčová zmiňovaná půjčka od státu. Ďábel ale může být skrytý v detailu. V Česku vznikla obava, že Brusel chce tlačit jaderné elektrárny ke snižování výkonu v době nízkých cen elektřiny, což by se negativně projevilo na jejich ekonomice. Schvalování veřejné podpory se každopádně protahuje a Praha s Bruselem si zjevně ještě mají co vyjasňovat.
České dilema
Zmiňované „bruselské dilema“ ale nakonec může být jen malou zápletkou oproti hlavolamu, který vzniká přímo v Česku. Výstavba jediného dukovanského bloku totiž z hlediska energetických potřeb země nic moc neřeší. Napříč politickým spektrem se rýsuje shoda, že Česko bude muset v příštích dvou až třech desetiletích postavit více reaktorů – pravděpodobně čtyři velké (jako ty, které už dnes stojí v Temelíně) a větší množství malých.
Představa, že na všechny tyto projekty by mohl poskytnout půjčku stát, se zjevně nelíbí vedení společnosti ČEZ. Jeho dluh by totiž nejspíš přesáhl tržní hodnotu společnosti a takové zatížení by se zrovna nezamlouvalo ratingovým agenturám. Záleželo by na dalších faktorech – jak by byla výstavba (a tedy i půjčka) rozložena v čase, do jaké míry by byl dluh splácen díky výnosům elektřiny z už postavených reaktorů a jak by se dařilo ratingové společnosti přesvědčovat o tom, že státní financování výstavby – byť prostřednictvím půjčky pro ČEZ – není nijak problémové.
Kabinet Petra Fialy by možná byl ochoten o dalších půjčkách uvažovat, ale pochybnosti zjevně zasáhly i vládní kruhy. Ministr průmyslu Jozef Síkela v jednom z televizních duelů s opozičním lídrem Karlem Havlíčkem v České televizi vysvětloval, že zatím nemůže vyjednávat s Bruselem o veřejné podpoře pro více reaktorů, protože by bylo nutné změnit finanční model. Z pohledu nestranného pozorovatele se zdá, že nejistot kolem financování jádra v Česku spíše přibývá. Tím spíše že situace na trhu se mění a i stát si dnes musí na trhu půjčovat dráž než v minulých letech.
Ještě více státu?
V českých odborných a politických kruzích se kromě samotné podpory jaderné energetiky zřejmě rodí shoda i v dalším tématu – výstavbě nových atomových zdrojů může pomoci plné zestátnění společností, které ji mají na starosti. Jedná se o dvě dceřiné firmy ČEZ – Elektrárna Dukovany II a Elektrárna Temelín II. Vyřešil by se tak nejen problém s „reptajícími“ minoritními akcionáři, ale odpadly by také obavy z dopadů na ratingové hodnocení ČEZ, jehož akcie se obchodují na burze. Státní investice do nových elektráren by byla přímočařejší a nejspíš také transparentnější pro Brusel, který bude veřejnou podporu schvalovat.
Otázkou zůstává, kde by pak takové zestátňování skončilo. Pokud stát stoprocentně ovládne budoucí nové zdroje, nemělo by totéž platit pro ty stávající? Zastánci podobného řešení argumentují potížemi, které by později způsobil provoz reaktorů s odlišnou vlastnickou strukturou, jež by stály vedle sebe v Temelíně a Dukovanech. A neměl by pak stát pod svá křídla převést také uhelné elektrárny ČEZ, jejichž provozování se možná přestane vyplácet dříve, než za ně Česko bude mít spolehlivou náhradu? Mnozí lobbisté se připomenou s argumentem, že nejlepší by bylo stoprocentně zestátnit celý ČEZ, jako to udělali Francouzi se společností EDF.
Zázraky nečekejte
Právě francouzský „vzor“ však může sloužit také jako upozornění, že zestátňování, které je samo o sobě hodně drahé, není žádným zázračným lékem. EDF už je nyní pod stoprocentní kontrolou státu, ale vedení společnosti se v minulých měsících dál hádalo s pařížskou vládou, za jaké ceny má prodávat elektřinu. Staré dilema zůstává, ať už je zabalené do jakýchkoli majetkových poměrů – pokud budete dotovat cenu energie, zůstane méně peněz na výstavbu nových elektráren. I stoprocentně státní firma navíc stále zůstává firmou a její manažeři musejí podle zákona hospodařit odpovědně.
Zázračným řešením nejsou ani údajně levnější malé modulární reaktory (SMR), které ve skutečnosti budou ještě dlouho dražší než ty velké v poměru ke svému výkonu. Varování přišlo minulý týden z USA, kde zrušili první projekt reaktorů NuScale, který měl být začátkem velkého boomu. Zastánci jádra v EU prosadili vznik průmyslové aliance pro SMR, která má všemožně podpořit jejich rozvoj včetně financování evropských institucí typu Evropské investiční banky. Evropští odpůrci atomu ale také neskládají zbraně a pořád mají páky k tomu, aby podobné plány blokovali…
Žádný ideální způsob financování jaderných elektráren, který by hned „nesepsuli“ jeho početní kritici, neexistuje. Přesto je nalezení „nejméně špatného“ modelu jedním z nejdůležitějších úkolů také pro českou vládu.
