Na oficiální návštěvu přijíždí Viktor Orbán. Poprvé tu byl jako předseda Svazu mladých demokratů (Fidesz) v roce 1991. Tehdy byl ještě součástí levicově liberálního bloku. O 27 let později se jako maďarský premiér sejde s prezidentem Zemanem a premiérem Babišem, kterým je podobně jako Orbánovi blízká myšlenka „neliberální demokracie“.
V čele všech čtyř zemí V4 stojí zástupci stran, které politolog Petr Sokol označil podle jejich voličské základny jako „venkovské“. Společné mají něco, co by se dalo nazvat vzpourou proti porevolučním elitám. Tady však podobnost končí.
V Polsku a Maďarsku se venkovská podpora opírá o katolicismus, obhajobu tradičního životního stylu a antikomunismus. V Česku se voliči ANO naopak rekrutují z prostředí levice a často mají sklon si komunistický režim idealizovat. Zatímco Orbán má klasickou stranu začleněnou v evropských strukturách, Babišovo ANO je více osobním podnikatelským projektem jednoho muže a zahraniční politika slouží jen k posílení pozic Babiše byznysmena.
Jestli je Viktor Orbán v něčem geniální, pak právě v tom, jak dělá zahraniční politiku. Dobře pochopil, že tradičním maďarským spojencem je Německo. Díky úzkým vazbám účinně prosazuje své zájmy jak na úrovni vládní, tak stranické. To mu poskytuje efektivní zahraničněpolitické krytí, takže se za svou politiku nikdy nestal objektem takových sankcí jako Polsko. V nedávném rozhovoru pro Guardian řekla Hillary Clintonová, že Orbán upevnil své pozice díky tvrdé migrační politice. Současně vyzvala evropské lídry, aby zabránili dalšímu nekontrolovanému přistěhovalectví, které vede k vzestupu tohoto typu osobností.
Faktem je, že to byl Orbán, kdo jako první ze světových politiků pochopil, že evropské pojetí migrace v podobě otevřených dveří ke švédským stolům je neudržitelné. Jde však jen o jeden aspekt jeho politického profilu. Orbán je v jistém smyslu revolucionářem. Jednou v bonmotu řekl, že konzervatismus je punkem dneška. Chtěl tím říct, že jde o hnutí, které kritizuje establishment Západu za jeho posedlost tvrdým prosazováním hodnot jako bezbřehé přistěhovalectví a práva menšin. V jeho pojetí má konzervatismus rebelský náboj proti „mocným tohoto světa“.
Když se v roce 1998 stal poprvé premiérem, řekl, že „je to více než změna vlády a méně než změna režimu“. Tento záměr naplno uskutečnil po roce 2010. Tehdy vyhrál volby znovu a pak ještě dvakrát. Jeho budování autoritativní demokracie má mezi Maďary podporu, protože vychází z tamních tradic silné vlády a sledování národního zájmu.
Kritika Orbána například za upřednostňování určitých mediálních korporací proti jiným je oprávněná. Jen by se jeho kritici měli občas zamyslet, zda Orbánova politika nevychází také z jejich tragických chyb a koncepcí.
Autor je komentátorem týdeníku Reflex.
