Exekutorům zhasla poslední naděje, že Ústavní soud zruší na podnět deseti senátorů snížení exekutorského tarifu. To loni v dubnu prosadil bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Došlo ke snížení minimální odměny exekutora ze tří na dva tisíce korun, zároveň byla odstraněna hranice deseti tisíc v případě snížení náhrady hotových výdajů exekutora, pokud dlužník splatí dluh „dobrovolně“ do třiceti dnů od doručení výzvy k zaplacení. Podle senátorů tím došlo ke svévolnému ztížení výkonu exekuční činnosti, k ohrožení materiálního zajištění soudních exekutorů, k porušení zásady legitimního očekávání ve vztahu k právu podnikat, k neodůvodněně rozdílnému přístupu státu k jiným podobným profesím a rovněž k porušení zákazu nucených a povinných prací.
Podle Ústavního soudu ale exekutor tím, že vykonává příslušnou činnost, souhlasí rovněž se souvisejícími riziky, k nimž náleží i to, že ne vždy dosáhne uspokojení všech svých nároků. Rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí.
Ve dvou větách tak ústavní soudci projevili dokonalou fachidiocii a nepochopení postavení exekutora. Přestože měli možnost seznámit se s analýzami skutečných nákladů exekutorů na jednu exekuci, nezajímalo je to. Nezajímá je, že je rozdíl mezi neúspěšnou exekucí, což je ono riziko, a tím, když exekutor nedostane zaplaceno za úspěšně vymoženou exekuci. Zatímco podnikatel může říci, že nějakou zakázku nevezme, protože má strach, zda klient zaplatí, exekutor musí ze zákona exekuci převzít, i když předem ví, že bude marná. Nemluvě o tom, že i tak je nucen, opět zákonem, vyžadovat součinnost, do omrzení obesílat účastníky, a že dokonce musí na své náklady rozesílat soudní rozsudky.
Jak by se ústavním soudcům líbilo, kdyby museli každou obsílku zatáhnout ze svého, platit si asistenty, zaměstnance, vykonavatele? Přitom exekutoři mají vedle své podnikatelské činnosti i postavení vykonávacího soudu, takže srovnání je na místě. Místo aby se soudci poprali s dvojznačným právním postavením soudních exekutorů, zvolili, ať z nevědomosti či z lenosti, cestu nejmenšího odporu.
Celé tažení za snížení exekutorského tarifu začalo tím, že se čistě voluntaristicky jeden populistický politik rozhodl z exekutorů udělat lovnou zvěř. Na počátku stála Pelikánem zfalšovaná a zmanipulovaná analýza příjmů exekutorů a jeho arogantní poznámka o tom, jakými jezdí exekutoři auty. Není-li tohle klasický případ státní svévole, co už je? Je smutné, že ústavní soudci svým rozhodnutím Pelikánovu populismu nasadili korunu.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
