Historické potřásání rukou Donalda Trumpa s Kim Čong-unem přináší Severní Koreji oteplení. Pomůže i jiným zemím – Číně, Rusku, Sýrii a Íránu – ospravedlnit uvolnění jejich sankcí. Závěrečný dokument slibující zlepšování vztahů a úsilí o zrušení jaderného programu Trumpovi zase dává štít k boji o další politické body. Oba vůdci především dosáhli něčeho, co jim pomůže v domácí politice, aniž by se museli čehokoli podstatného vzdát. Z pohledu Kima i Trumpa byl tedy summit úspěšný.
Severokorejský vůdce přece nemá jaderný program proto, aby zaútočil na USA nebo zabránil vnějšímu útoku na svou zem. Má jej pro udržení své vnitřní pozice a síly. A v této oblasti podniká řadu dalších kroků. Krátce poté, co převzal vládu od svého otce, vypukly Kimovy čistky, jimiž odstranil nejvlivnější ze „starých strážců“. Kim zařídil atentát na svého bratra. Jeho manželka a sestra naopak dostaly více veřejných a politických rolí. Jen několik dní před odjezdem do Singapuru Kim vyměnil řadu armádních důstojníků za své mladé a věrné spojence. Jedná se o bezpečnostní aktivity, které nemají nic společného s USA, ani s vnějšími hrozbami. Tato opatření ilustrují snahu o preventivní vyloučení vnitřních rizik, zejména jakéhokoli pokusu o převrat. A co má tato vnitřní politika společného s jadernými zbraněmi?
Klíčem k odpovědi je „libyjský model“. USA a Západ se vůbec nemusejí starat o Kima, ale velmi se starají o jaderné zbraně a jejich kontrolu. Muammar Kaddáfí se druhdy vzdal svého programu a nechal se izolovat od svých lidí. Kdyby měl funkční jaderné zbraně, USA a Západ by konaly, aby ochránily stabilitu systému. Kaddáfí by velmi pravděpodobně nebyl sesazen. Stručně řečeno, vlastnictví jaderných zbraní je Kimova vnější pojistná smlouva na ochranu proti domácímu povstání, porážce a smrti. Jaderné zbraně jsou pro Kima relativně rychlou a jednoduchou zárukou. Ekonomický vývoj je pak stabilnější dlouhodobou zárukou takového pojištění.
Zlepšení severokorejské ekonomiky si ovšem vyžádá čas, zahraniční investice a odstranění sankcí. Opustit diplomatický chlad je proto nezbytné a Kim toho tímto summitem zčásti dosahuje. Vzdá-li se opravdu jaderných zbraní, bude to jen díky masivnímu ekonomickému zlepšení, které nahradí ztrátu jedné Kimovy pojistky pojistkou jinou. A jaké jsou Trumpovy motivy? Když se podíváme na to, jak jeho administrativa prezentuje důsledky summitu G7, může nám to leccos napovědět. Americká administrativa spojuje kritiku Trumpa a politické záležitosti do společného tématu. Spojenci, kteří amerického prezidenta kritizují, dělají z Trumpova pohledu medvědí službu světovému míru tím, že v této důležité době kvůli nim USA vypadají slabě.
Trumpovo nedávné prohlášení, že možná bude potřeba více setkání s Kimem, aby se skutečně vyřešil konflikt, běží jakoby mimoděk vedle zpráv jeho advokáta o konci Muellerova vyšetřování ruského vlivu v amerických volbách. Politické manévrování by mělo být zřejmé. Trump staví věc tak, že pro vyšetřovatele Muellera je nedostupný, jakoukoli politickou kritikou nenapadnutelný a obecně neodvolatelný, to vše za účelem zajištění světového míru. Koneckonců – kolik politických činitelů by skutečně zahodilo možnost ukončení korejského konfliktu kvůli nějakým nejistým financím a pokaženým hrátkám s Ruskem? Na odvolání prezidenta USA by to rozhodně nestačilo.
Autor působí na Katedře mezinárodních vztahů Anglo-American University v Praze
