Bidenův ministr zahraničí Antony Blinken přijel do Bruselu ujistit vedoucí představitele NATO i EU, že platí slib nového prezidenta vrátit vzájemné vztahy do doby před rokem 2016. Jedním z hlavních bodů jednání jsou „obavy“ kolem Ruska a Číny. Přitom právě tato agenda symbolizuje nikoli utužování transatlantického partnerství, ba naopak ukazuje na trhliny, které budou břehy západního spojenectví od sebe vzdalovat.
Transatlantický vztah dostával za poslední čtyři roky veřejně na frak jak v oblasti obchodu, tak bezpečnosti v důsledku bezprecedentní nesnášenlivosti vycházející z Bílého domu. Ovšem proces transatlantického vzdalování probíhá už desítky let a na rychlosti nabral v roce 2012 s Obamovým „pivotem do Asie“.
Evropané jsou si dlouhodobého posunu ve vztazích dobře vědomi a v posledních letech se situace stala ještě naléhavější. Kancléřka Merkelová v roce 2017 a znovu v roce 2018 prohlásila, že Evropa „musí vzít svůj osud do vlastních rukou“. Prezident Macron týden po Bidenově vítězství trval na tom, že Evropa musí „spoléhat sama na sebe... ve všech oblastech”, být „suverénní z hlediska obrany“ a „budovat pro sebe nezávislost“, stejně jako to pro sebe dělají Spojené státy a Čína.
Co takové vzdalování znamená? Evropské a americké zájmy se sice budou v některých oblastech opět sbližovat, ale v jiných se budou čím dál víc rozcházet. Evropa není přímým konkurentem Číny jako Amerika, a proto pravděpodobně pojme vztahy s Čínou spíše z hlediska pragmatické spolupráce než existenční hrozby. Tento přístup byl už patrný z toho, jak se většina evropských států přihlásila k čínské Asijské infrastrukturní rozvojové bance, i z vlivu čínské Nové hedvábné stezky, která protnula Starý kontinent. Rusko budou pravděpodobně stále považovat za hrozbu jak Američané, tak Evropané. Evropané si ale dají pozor, aby Putina nenazývali zabijákem. Je koneckonců jejich bezprostřední soused, a ten vyžaduje větší kooperaci, jak třeba ukazuje projekt plynovodu Nord Stream II.
Hybná síla evropských zájmů a rozhodnutí bude nadále sídlit ve Francii a Německu a střední Evropa spíše ponese následky, než že by o něčem rozhodovala. Pokud jde o Čínu, střední Evropa by mohla mít z následného obchodu a investic prospěch, ačkoli vliv, který po takové čínské investici zpravidla následuje, přináší spíše problémy. Co se týče Ruska, střední Evropa se znovu ocitne v nejistotě, zda její západní sousedé stejně jako ona dostatečně vnímají a chápou hrozbu z východu.
Středoevropské státy v 90. letech usilovaly o zajištění bezpečnosti začleněním do transatlantismu a někdy hledaly porozumění spíše za oceánem než ve zbytku Evropy. Tyto břehy se však vzdalují a mění podobu. Aby si teď Středoevropané lépe ochránili své zájmy, budou muset vyvinout komplexnější a vytříbenější diplomatické úsilí jak v Evropě, tak za jejími hranicemi.
Autor je vedoucím katedry Mezinárodních vztahů na Anglo-American University v Praze.
