Mzdy v Česku rostou jako před propuknutím globální finanční krize. Nenajdete u nás obor, kde by nerostly. A minimální mzda se letos zvedla už popáté v řadě a podruhé dvouciferným tempem. Ekonomické poučky říkají, že s růstem mezd by měly rychleji růst i ceny. V Česku tomu tak ale (zatím) není.
Poslední statistiky říkají, že růst cen zpomalil pod dvě procenta a je pomalejší, než prognózovala ČNB. Mzdy naopak rostly rychleji. Znamená to, že vztah mezi mzdami a inflací se rozpadá? Spotřebitelé by to jistě uvítali, ale co obchodníci? A co centrální banka, která drží úrokové sazby stále nízko a právem se může obávat, že při další recesi, nebude mít kam sazby snižovat, aby ekonomice ulehčila?
Možná se ale vztah mezi růstem mezd a inflací nerozpadá. Jen se projevuje jinde než obvykle. Hlavně v cenách nemovitostí, které už přes rok rostou dvouciferným tempem. Experimentální cenový index, který si počítá sama ČNB a zahrnuje do něj ceny nových i starších nemovitostí, se naopak drží v blízkosti čtyř procent. To už je výrazný rozdíl. Co z toho plyne? Často slýchám odpověď, že neumíme měřit inflaci. Nemyslím si to. Musíme jen sledovat více ukazatelů, konstruovat indexy, které obsáhnou právě třeba trh nemovitostí. Ten kdysi nebyl tak důležitý, jako je nyní. Příště to pro změnu mohou být třeba ceny za sdílení osobních aut.
Navíc se ukazuje, že v prostředí stále nízkých úrokových sazeb hodně domácností rádo sáhne po investici do nemovitosti i za cenu zadlužení. Dodatečné příjmy, které jsou navíc u nadprůměrných mezd relativně nižší, pak netečou v plné výši do spotřeby a netlačí nahoru ceny v obchodech, ale končí ve splátkách úvěrů.
Za nefungujícím českým vztahem mezi růstem mezd a inflací může být i jeden hlubší důvod schovaný pod pokličkou běžných statistik. Jde o dluhy, v krajním případě exekuce. Nejnižší mzdy díky skokovému růstu minimální mzdy rostou až dvakrát rychleji než mzdy nadprůměrné. Ale ve finanční situaci mnohých domácností se to neprojeví vůbec nebo jen okrajově. Vyšší mzdou jen zalepují díry na účtech, splácejí dluhy a nemálo z nich (863 tisíc osob, což odpovídá 17 procentům všech českých pracujících) nárůst mzdy nepocítí vůbec, protože co oficiálně vydělají navíc, spolkne úhrada úroků a sankcí za staré dluhy.
Samozřejmě že dluhy se musejí platit. Ale současný exekuční proces umožňuje jen velmi malému počtu osob se oddlužit a začít znovu. Statistiky hlásají dvouciferný růst minimální mzdy, ale těmto lidem příjmy zkrátka nerostou. Odcizení této sociální skupiny od zbytku společnosti se tak dále prohlubuje. A dost možná už se to projevuje i na makročíslech v podobě odcizení inflace od růstu mezd. Tomu měnová politika nepomůže.
Centrální bance nezbývá nic jiného než rozšířit své zorné pole a sledovat inflaci v širších souvislostech.
Autorka je hlavní ekonomkou Raiffeisenbank
